Pokáč: Chtěl jsem být fotbalista, ale byl jsem hrozný kopyto. Tak zpívám
9.11. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Za to, že se stal vystudovaný ajťák a matematik Honza Pokorný Pokáčem, mohla podle něj vlastně shoda okolností. Původně ho totiž hudebka a piano, na které hrál mnoho let, vůbec nebavila. Po studiích na ČVUT si našel práci v kanceláři a až teprve nedávno mu odtamtud poslali jeho pantofle s vědomím, že Pokáč se do týmu asi jen tak nevrátí. Místo ajťáka se totiž stal jedním z nejslavnějších českých zpěváků vůbec. Co podle něj samotného stojí za jeho fenomenálním úspěchem? Jak chodí oblékaný na slavnostní události a proč mu na Slavících musely pomáhat kostymérky? Kde bere inspiraci pro své písničky? A má doma kočku? Na to všechno a ještě na mnohem víc jsme se Pokáče ptali v našem rozhovoru. (Mimochodem, oblékli jsme ho do teplejšího kousku od dánské značky Revolution, ve kterém se podle svých slov cítil jako indián.)
Honzo, díky moc za to, že jste přijal pozvání do našeho podcastu GS Talks. Máme vám říkat Honzo, nebo Pokáči?
Nechám to úplně na vás. Někdo mi říká Pokáči, někdo mi říká Honzo, děti mi říkají pane Pokáči, ale do toho vás nutit nebudu. Takže klidně Honzo, jak vám to přijde od přirození.
Super. Petru vždycky zajímalo, jestli nosíte obleky a jestli se v nich cítíte dobře?
Obleky nosím jenom, když vyloženě musím, dobře se v nich necítím a ani vlastně žádný nemám. Takže vždycky když je teda musím mít, třeba na nějakou akci - na Slavíky, Anděly nebo tak něco, tak si někde přes nějaký eshop něco pořídím, ono mi to sako pak je malý, kalhoty jsou velký, ale už nemám čas to moc řešit, a tak si to vezmu a pak to zase zahodím. Takže jedním z mých úkolů, které mám někde vzadu, je že musím trošku tuhle svou garderobu vyřešit. Dneska hraju třeba na plese zrovna a zase nemám co na sebe, myslím, že tam půjdu v mikině a budu říkat, že jsem to prostě nějak popletl. Udělám ze sebe blbečka, jak už jsem zvyklej dělat… a lidi mi to většinou tolerujou. Takže ve společenském oblečení nejsem vůbec kovanej a rád bych se v tomhle směru rozhodně přivzdělal.
A když máte ty větší kalhoty a to sako, tak co děláte? Špendlíte? Nebo to svazujete? Tkaničkou? Zezadu aby to nebylo vidět…?
Ne, to vůbec. Já si to prostě nasadím. A když jsou na místě třeba nějaké kostymérky, jako byly například na Slavících, tak ty řekly - Jéžiš, tohle to je strašný, to musíme zkrátit, tohle to je taky strašný, to musíme prodloužit. Ale kdyby mi nepomohly, tak tam jdu prostě tak. Vždycky, když to pak vidím v telce, tak si řeknu “hm, zase nic moc”. Ale na to už jsem zvyklej a jsou důležitější věci na světě.
No, a jak tedy vlastně k tématu módy přistupujete? Jak nakupujete, kde, jak přemýšlíte o tom, co si vezmete na sebe?
Já jsem kdysi za svých studentských let nakupovat chodil poměrně rád, protože jsem chodil na ČVUT a jezdil jsem ze Stehelčevsi, což bylo asi hodinu a půl cesty. A my jsme typicky měli jednu hodinu od osmi do devíti a pak jsme měli hodinu až třeba od tří do čtyř a mezi tím nějakých šest hodin, kdy jsem mohl jet domů, hodit tašku na zem, zase si ji vzít a jet zpátky. Anebo jsem to strávil v nákupních centrech, protože nebylo kam jinam jít. Občas jsem si tam něco koupil, nějaký trička třeba. Musím říct, že v módě preferuju trička, mikiny a rifle. Mám takové svoje dva, maximálně tři, obchody, do kterých se stavím. Dneska jsou ty obchoďáky hrozně obří a než je člověk projde, je z toho úplně vyřízený, takže já vždycky přijdu do toho obchoďáku, nekoukám se doleva doprava, jdu k tomu jednomu svému obchodu, který vím, že tam je, tam přijdu, kouknu se, jestli tam něco mají, pak jdu do toho druhého a pak už dál nehledám, protože vím, že bych do toho akorát zbytečně zabrušoval a pak by se mi blbě vybrušovalo.
Které ty obchody jsou ty vaše dva až tři oblíbené?
To se tady může říct?
No to víte, že jo!
Já rád chodím do Celia, relativně nedávno jsem objevil obchod, který se jmenuje House, a potom občas Reserved. Nikam jinam už ani nechodím, protože já mám poměrně problém sehnat dobrou velikost. Navíc teďka jsou módní takové střihy, které moc nedávám… Prostě nosím obyčejné oblečení, které je pro mě dostatečně velké.
Je ale vidět, že o té módě nějakým způsobem přemýšlíte… Vy jste původně ajťák a říká se, že právě ajťáci oblečení vůbec neřeší. Že si na sebe natáhnou první mikinu, která jim přijde pod ruku. Vy to tak ale nemáte. Řešíte třeba barvy u oblečení?
Tak částečně. Já nemám rád, když je to úplně nudný, líbí se mi, když je tam nějaký funny obrázek - to je dost ajťácká věc. Mám rád barevný ponožky, mám rád barevný trika, ideálně s nějakým veselým obrázkem, ale dneska už mi přijde, že se to moc nedělá. Jinak nosím nejčastěji modré džíny a teď jsem se nějak ustálil na bílých keckách. No a k tomu ne úplně nudný triko. Dneska mám na sobě teda jenom černé, na kterém nic není, protože to je vlastně jediné, které nemám zamaštěné od banánů, protože máme doma malé děti, takže už mám všechno dost zapatlaný.
Tak jo, a když přijdete do toho obchoďáku a jdete nakupovat, tak vás lidi poznávají? Fotí se s vámi? Otravuje vás to, nebo ne?
Občas přijde někdo pro fotku, pozdraví, poděkuje, a je to úplně v pořádku. Z toho mám radost. Ale občas se mi stane, že přijde člověk a řekne - ty jsi Pokáč, viď? A já řeknu - jo. A pak nic, jen na mě kouká… to je takový divný. Nedávno jsem čekal na nádraží a přišel nějakej kluk, myslel jsem, že chce třeba podpis nebo fotku, ale vlastně jsem si nebyl jistý, jestli mě poznal, nebo ne. Sedl si vedle mě a říkal mi, že tam čekal na holku, která nepřijela, ale že je fajn, že jsem tam aspoň já. To jsem moc nevěděl, co si o tom myslet.
Někde jsem četla, že vás dřív označovali jako dětského písničkáře, kterým - jak sám tvrdíte - nejste. Pořád se vám to stává?
Nedávno mě na nějakém fesťáku uváděli jako dětského písničkáře, moc to neřeším… Navíc je fakt, že dětí teď na mé koncerty chodilo víc, než jich chodilo třeba pár let zpátky. My jsme nedávno na naší pražské tour počítali, kolik dětí vlastně chodí, a bylo to asi 10 - 15 %. Asi je to o něco víc, než přijde na Metallicu, ale zase to není asi úplně tolik, jako přijde na Michala Nesvadbu. Takže něco mezi.
Mně vlastně přijde, že vaše cílová skupina je poměrně široká… asi dobře poutáte pozornost všech věkových skupin…
Je pravda, že pozoruju, že na mých koncertech jsou lidi úplně všeho věku, ať už jsou to děcka, maminky, babičky. Často chodí celé rodiny. Teď děláme písničky pro jedno rádio a to vzniklo tak, že mě oslovil tehdejší ředitel s tím, že byl na rodinné oslavě, kde si o mojí muzice zasvěceně povídala šestiletá vnučka s jeho šedesátiletým švagrem. Asi jsem se trefil do vkusu širší veřejnosti… Nevím úplně, jak se to stalo, není to nějak cíleně, že bych si říkal - tak teď napíšu něco pro děti, teď něco pro babičky, tak to nedělám. Vždycky píšu to, co baví mě. Že i ty děcka si na tom našly svoje mě vlastně překvapilo a pořád nevím, čím to je. Co se jim na tom vlastně líbí. U dospělých to chápu, protože moje písničky jsou o životě, tak chápu, že se s tím nějakým způsobem ztotožní, ale u těch dětí vlastně nevím.
A nemáte někdy problém s tím, že některé vaše texty jsou poměrně sprosté? Když si to zpívají třeba pětileté děti, to musí být docela zvláštní situace…
Já s tím problém nemám, ale ty jejich rodiče za mnou teda občas chodí… někdy si říkám, že je možná lepší, když to takhle uslyší a rodiče jim to budou moct vysvětlit, než aby to pak potkali ve škole nebo na internetu. Všude jsou mraky horších výrazů a nejenom výrazů.
Honzo, vy jste původně vystudovaný IT specialista, jak se z ajťáka stane slavný muzikant?
Já jsem vždycky tu matematickou a IT kariéru považoval za věc, která mě bude živit, muzika mě spíš bavila, to byl koníček…
Ale měl jste poměrně brzy kapelu - The Pokorny….
Ano, to bylo ještě na naší hudebce, na Buštěhradě. Tu kapelu tehdy tvořil můj táta, moje ségra a asi tři učitelé. Bavilo to teda primárně mýho tátu a ty učitele, mě se ségrou moc ne. Ale prostě jsme to museli podstoupit, i když já jsem tenkrát tu muziku úplně nemusel. Pak ve 13 jsem s hudebkou skončil a plánoval jsem, že budu profesionální fotbalista, což se bohužel nestalo, protože jsem byl hrozný kopyto. A tak jsem začal hrát na kytaru a psát vlastní písničky. Koukal jsem nejprve na nějaká videa nějakého super song writera, a ten říkal, že abyste byli úspěšní, tak se vám muselo někdy něco hroznýho stát, abyste se pak mohli z těch emocí vypsat. A já jsem si říkal - proboha, tak to jsem v háji, protože mě se nikdy nic hroznýho nestalo. Ale pak jsem ty písničky stejně psal a jednou jsem to někomu zahrál a kámoši mně zatleskali. Mně předtím nikdy nikdo moc jako netleskal, a tak jsem z toho měl radost a pak jsem tak psal a psal. A občas se mi stala nějaká věc, která mě zase posunula - například když si mě Tomáš Klus pozval, abych mu předskakoval na turné, nebo když se mi ozval kamarád Voxel, abych mu začala psát texty a já jsem napsal třeba písničku, která pak se chytla na YouTube… To jsem si říkal, že teda asi nejsem až zas takový nemehlo. Postupně se to tak nabalovalo, až se z toho stal můj primární zdroj obživy. Díky Bohu, je to nejkrásnější zaměstnání na světě. Hraju své písničky, dělám tím lidem radost a ještě mi za to zaplatěj, takže super. A kdyby se to náhodou přestalo dařit, tak se rád vrátím do kanclu, dám si tam kafe a budu dělat matematiku a IT.
A když se vrátíme úplně na začátek - vzpomenete si na vaši první písničku?
To si rozhodně vzpomenu! To je písnička, která se jmenuje Zima. Tenkrát jsem ji napsal, protože byla hrozná zima, zahrál jsem ji ségře, a ta říkala, že to je dobrý, což mi ségra skoro nikdy na nic neřekla. Později jsem ji zahrál někde na nějakém táboře a kámoši z toho byli unešení. Jeden z nich měl punkovou kapelu a hned mi začal domlouvat nějaký koncerty, takže tam jsem to vlastně rozjel. Pak jsem měl svůj první koncert a pamatuju si, jak jsem vlezl na stage s vypůjčenou kytarou, hrál jsem, lidi mi tleskali a byla to hrozná euforie.
A jak nastal moment, kdy se ze záliby stala profesionální kariéra?
To nebyl jeden moment typu boom, singl, a teď najednou všechno jde. Naopak. Dodělal jsem školu, inženýra na ČVUT a šel jsem do práce. Už tenkrát jsem tam šel na čtyři dny v týdnu místo pěti, protože už tenkrát jsem občas měl nějaký koncert a říkal jsem si, že se zkusím věnovat i tý hudbě. Postupně toho bylo čím dál víc - tamhle jsem hrál za 2000, tamhle za 3000 a, a pak jsem do tý práce už začal chodit jenom tři dny v týdnu, pak dva a pak už jsem se tam pět let neukázal. Ještě jsem to teda neukončil oficiálně, ale už mi poslali moje pantofle a žvejkačky ze stolu, takže předpokládám, že už se mnou asi nepočítají.
Takže to byla taková sněhová koule…
…která se nabalovala. Ale nebylo to tak úplně rychlé. Můj první singl Vymlácený entry měl třeba milion přehrání, ale na koncerty nikdo nechodil.
Jakto?
No, lidi mi říkali a říkají - hele, já tě poslouchám úplně od začátku, když jsi vydal ty Vymlácený entry, jenže Vymlácený entry byly rok 2015 a já jsem začínal v roce 2008, takže ta cesta byla delší. Vzpomínám si třeba na recenze své první desky, všude to mělo okolo 70 %, nikdo neřekl - hele, tak tohle bude bomba, tohle vypadá O2 arenu. Říkali - jako jo, pěkný písničky, trochu se to opakuje, no ale dobrý.
A psal jste tehdy ty písničky z vlastní zkušenosti?
Jak kdy. Každá dobrá story se musí pořádně přibarvit.
A máte kočku?
Tohle je věc, na kterou se mě lidi ptají úplně nejvíc, jestli mám doma kočku. Jo, mám doma kočku. Tohle je zrovna absolutní pravda. A navíc je fakt tak brutální, jako zpívám v té písničce. Tam zrovna není přibarvený vůbec nic.
A u těch dalších písniček?
Třeba Matfyzák na disku, to jsem tak jednou z večera zhasnul, vzal jsem si kytaru a zkoušel jsem jen tak něco brnkat, improvizovat… Z 90 % z toho nic jako nevzešlo, ale tehdy jsem začal jako brnkat a napadly mě slova - potkal jsem holku na diskošce, zašeptala, že teď a tady to chce. Vlastně to byly spíš takový trošku moje zážitky. Někdy vám to jde samo, ten song, což je úplně ideální, a někdy to musíte vypotit.
Která z vašich písniček byla úplně nejvíc úspěšná? Prostě úplný top?
Ono se to dá změřit číslama na YouTube, na streamech a tak. Myslím, že na YouTube je nejpřehrávanější Kočka, která má nějakých 19 000 000. Zatím v závěsu je, myslím, Matfyzák a V lese. Ale Kočku bych označil za nejzásadnější. Když se na koncertě zeptám, co kdo chce zahrát, tak z těch všech lidí vždycky minimálně půlka chce Kočku.
Vy jste vlastně teď před pár dny vydal novou desku, jak dlouho jste na ní pracoval?
Ano, ta nová deska se jmenuje Rodinné album a psal jsem ji poslední 2,5 roku, což je zároveň vlastně doba, kdy jsme vychovávali našeho prvorozeného syna, kterému je teďka 2,5… Vzhledem k tomu, že se často inspiruju tím, co se děje, koukám kolem sebe, tak píšu o tom, co je pro mě aktuální. A teď je to rodičovství, dětské plíny a tak podobně. Takže hodně songů je na tohle téma z různých jako úhlů pohledů. Věřím, že ti, kdo něco podobného aktuálně prožívají, se v tom dost najdou a ocení to. Na druhou stranu je velký spektrum lidí, kteří to buďto ještě nezažili, čímž pádem je jim to úplně jedno. Já, když mi někdo ještě před pár lety ukazoval fotky svých dětí, tak jsem říkal, proč mi to ukazuje? A teď jsem v té roli člověka, který to všem ukazuji, i když oni to vidět nechtějí. Takže určitě budou ti, kteří se řeknou - hele, to je úplně jako totální pecka. A bude i spousta těch, kteří to vůbec nepochopí. A to je asi v pořádku. Každá etapa života má něco do sebe.
Trochu to na mě působí tak, že ty vaše písničky jsou takový deníček vašeho života. Je to tak?
Svým způsobem se to asi dá říct, asi to není nutně jenom můj život, ale i to, co se děje kolem mě….
A myslíte si, že je to pro vás třeba určitá forma terapie, terapie sdílením?
Já si myslím, že spíš ne. Mě spíš baví, když jsou ty songy zábavný, nemusím nutně úplně tklivý písničky…. Kdysi mě úplně uhranul Anděl od Xindla X, to jsem si řekl wow, tak tohle chci dělat, protože je to jednak super song, a navíc ten text je vychytanej, a to dovede dát úplně jinou dimenzi tomu zážitku… Možná trochu bojuju s tím, že moje písničky úplně moc nehrajou v rádiích, ale zase na druhou stranu - mě ty rádiový songy otravujou, a tak to chci dělat jinak.
A Jaká písnička z té nové desky je podle vás nejlepší? Dá se to vůbec říct?
No, největší radost mám asi z toho, jak se zadařilo písničce Rodinný typ, která má za rok přes 5 milionů, což už jsem dlouho neměl u žádného songu… Tak jsem rád, že nemusím obviňovat rodinu, že mi zničili kariéru, ale naopak vlastně přispěli k tomu, že to pořád dobře funguje…
Vy jste říkal, že jste tu desku psal na základě nové zkušenosti rodičovství, jaký jste táta?
Snažím se být co nejvíc nápomocný. Přes léto jsem sice pryč poměrně často na koncertech, ale když se vrátím domů, tak prostě přijedu ve tři ráno z koncertu a v šest už jsem s děckama na nohou. No, nevím teda jestli v mým případě na nohou, ale nějak se k nim prostě doplazím a snažím se jim věnovat. Chodíme ven, děláme blbiny a jsme spolu a je to super. Myslím, že jsem částečně s manželkou na mateřský. Všichni to říkají, že to období rychle uteče a že už to nevrátíte zpátky, takže se snažím bejt u toho, když ty děcka jsou malý. Je to náročný, ale je to super.
A chtěl byste, aby vaše děti šly ve stejných šlépějích jako vy?
Necháme to samozřejmě úplně na nich. Bylo by dobré, kdyby nekradli nebo nefetovali, ale jinak budu hlavně rád, když budou šťastný, když budou dělat, co je bude bavit, a když budou vzdělaný, to bych ocenil. Ale jinak, ať dělají, co chtějí. Když to bude v mezích zákona, tak to bude fajn.
Přesto… Vy jste velmi slavný a v tom českém showbyznysu se pohybujete a vyznáte, pustil byste děti do showbyznysu? Jaké je to prostředí?
Je to asi takový, jak by člověk mohl očekávat… Když ze sebe budete chtít dělat bulvární celebritu a mít skandály, tak to tak bude. Ale když chcete mít svůj klid a chcete dělat písničky, protože to máte rád, tak si myslím, že to je v pohodě.
A co nejvíc skandálního o vás napsali?
Já bulvár nijak nevyhledávám, neprezentuju se se svým soukromím, a tak mě bulvár nechává být. Nejsem pro ně zajímavý. Jednou jsme udělali coververzi písničky Mešita od Ortelu. Jmenovalo se to Kebaby a bylo to vtipný. O tom se psalo hodně a Tomáš Ortel se k tomu někde vyjadřoval. To nebylo skandální, ale nám to tenkrát jako mladým uchům přišlo hrozně vtipný, že my tady v kuchyni natočíme nějakou ptákovinu a pak se to takhle řeší…
A je vůbec sláva pro vás téma?
Pro mě je jako důležitý, aby lidi měli rádi to, co dělám, ty moje písničky. Největším oceněním pro mě je, když za mnou přijde maminka, že její dcerka kvůli mně začala hrát na kytaru. To je úplnej strop všeho. Já jsem nikdy na škole nepatřil k těm cool děckám - neuměl jsem pořádně žádnej sport, nějak esteticky jsem taky nepůsobil úplně dokonale a rozhodně tam bylo vždycky o dost víc cool dětí, než jsem byl já. A já jsem chtěl být jeden z nich a nebyl jsem. A když jsem pak viděl, že když píšu písničky, tak mi lidi tleskají, tak jsem si řekl, že to je něco, čeho bych se mohl držet.
Teď jste dost cool…
Myslíte?
No, myslím… Co je pro vás tím největším oceněním vaší muziky? Je to nějaká cena? Slavík? Anděl? Nebo je to opravdu to, že to lidé znají a poslouchají?
No, podle mě to nejvíc, čeho člověk může písničkou dosáhnout, je fakt, že ta písnička dělá lidem radost a že si ji třeba za 10 let zahrajou u táboráku…
Na mě působíte trošku jako takový hlas lidu, reprezentant českého publika… Co mají vlastně Češi v hudbě rádi?
No, nemůžu to porovnávat s ostatníma národama, celej svět jsem neprojel, ale myslím, že tady si prostě rádi děláme srandu, z okolí, situace i ze sebe…
A je ta sranda esencí vašeho úspěchu?
Já si myslím, že rozhodně. Myslím, že nevím, že třeba Kato Prago Union mají mnohem lepší metafory než já, myslím, že Mirai mají chytlavější melodii než já, myslím, že Sebastian jej hezčí než já, ale myslím, že v té srandě a v tom humoru to dělám dobře a lidi to mají rádi.
A setkal jste se někdy s tím, že vám někdo řekl, že jste to v té srandě prostě trošku přeťápl, že to je moc?
Furt, to je můj denní chleba. A já tomu naprosto rozumím, že někomu to může přijít třeba na hraně nebo za hranou, někoho to prostě nebaví, někoho to urazí, ale dokud se pořád najdou lidi, který to pobaví, tak to za mě má smysl.
A kdo je takovým lakmusovým papírkem, který vám řekne, jestli to není za hranou?
Manželka… Ale ten humor si dost nechávám na sobě, na své zodpovědnosti a myslím, že v tomhle mám docela dobrý odhad. Nestalo si mi, že by něco vydal a zpětně bych si řekl - jé, tak tady jsem to přepískl. Ale moje manželka je dobrej jako kritik obecně. Řekne mi, jestli ji to baví, nebo nebaví (to pak máme samozřejmě tichou domácnost asi tejden). Ale musím říct, že většinou má pravdu.
Jste urážlivý? Když jste teď říkal, že míváte při kritice tichou domácnost? Tedy asi s nadsázkou, že?
Jasně, s nadsázkou. Já právě urážlivý nejsem, všechno beru flegmaticky, často až s moc velkým klidem. Někdo by možná řekl, že si nechávám i kadit na hlavu, ale mně 99 % věcí nestojí za to nějak se jimi zaobírat nebo je řešit. Já bych chtěl, aby byly moje děti spokojený a aby prostě moje manželka měla chvilku klid pro sebe, to jsou pro mě podstatný věci, ale když mi někdo řekne, že mám divnej ksicht, no tak se z toho nezblázním. Primárně proto, že to je pravda.
Honzo, vy jste říkal, že takovou vaší metou je, když si lidi vaše písničky budou hrát večer u táboráků a když písničky svým způsobem zlidoví… To se ale už stalo. O2 arenu jste taky vyprodal… Co dál? Co je další meta?
Co dál? No, tak musíme za hranice. Už jsme byli na Slovensku, turné bylo vyprodané a byla to bomba… A taky chceme zkusit třeba do Polska. Nicméně to bude velkej oříšek přeložit moje texty do polštiny… No a když budu moct dělat dál to, co mě baví, a když to bude bavit i někoho jinýho, tak to bude super. A když se tím budu moct dál živit, tak to bude úplná pecka.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku