Marian Jelínek: Nehodnotit ostatní je těžké, ale prospěšné. Hodnocení vede k nevraživosti
28.6. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilMarian Jelínek chtěl být původně vrcholovým hokejistou. Osud ale rozhodl jinak, a tak se kvůli úrazu vrcholového sportu vzdal. Stal se trenérem a mentálním koučem. Jeho rukama prošly světové sportovní hvězdy, jako je třeba Tiger Woods nebo Jaromír Jágr, jehož osobním trenérem byl Marian mnoho let.
S Marianem jsme řešili samozřejmě oblečení, mluvili jsme o tom, proč je pro něj dress code naprosto určující a proč nemůže přijít do hokejové šatny v obleku. Řeč byla i o tom, proč dobré oblékání pomáhá posilovat pozitivní vztah k sobě samému a proč je to podle Mariana důležité. Povídali jsme si ale i o jiných věcech: o tom, jak nás vlastní myšlenky mohou limitovat v našich výkonech, jak se takového oslabení zbavit, jak se „nastavit“ na úspěch nebo proč je v životě nutně potřeba trochu nepohodlí. Řešili jsme i to, proč lidé tak rádi hodnotí ostatní, proč to k ničemu dobrému nevede a jak se naučit nehodnotit.
Proměna
Marian k nám do podcastu přišel v tmavě modrých džínách a modrém svetru s bílými proužky. Jak sám říkal, vyrůstal v hokejových šatnách a nejdůležitější ze všeho je pro něj v oblečení pohodlí. V oblékání ho podle jeho slov nejvíc zaujal přístup Steva Jobse (ostatně není prvním hostem, který jmenoval v souvislosti s módou právě otce jedné z nejslavnějších firem světa). Když jsme přemýšleli o outfitu pro Mariana, věděli jsme, že musíme absolutně dostát jeho požadavku na pohodlí. Zároveň jsme ale chtěli zvolit takové oblečení, které bude reflektovat Marianovy životní i pracovní zkušenosti, vážnost a důstojnost, kterou má jako pedagog na prémiové vysoké škole, ale taky mladistvost, která z něj vyzařuje a která je důležitá i pro jeho profesi mentálního kouče.
První volba tak padla na ikonu britské elegance a old money stylu Barbour a britskou legendu formálního oblečení Charles Tyrwhitt. Druhou volbou byla sázka na mladistvou, ale přesto vyzrálou a klidnou dánskou značku forét (z francouzského překladu les), se kterou jsme si troufli obléknout Mariana do jednoho z našich nejvýraznějších kousků - sytě červeného roláku. Originalitu a mladistvost pak do outfitu přinesl i další kousek od forétu, tmavo-modrého overshirt s nápisem „Greetings from nowhere” přes celá záda. Dalším výrazným kouskem, který jsme v outfitech využili byla prošívaná manšestrová bunda v barvě navy od italské módní ikony Brooksfield.
V našem outfitu má Marian na sobě pohodlnou méně formální košili s měkkým propínacím límcem Barbour Camford Tailored Shirt, vlněný svetr na zip Barbour Felton Zip-Up Jumper a klasicky střižené kalhoty chinos Barbour Neuston Twill ušité z odolné bavlny.
Mariane, i u vás začneme deseti rychlými otázkami na módu. Tou první je, jestli se podle vás Češi dobře oblékají?
Na to asi nemám dobrý hodnoticí talent, ale nijak mě to neirituje. Takže za mě dobrý.
Jaký nejpodivnější kousek v šatníku máte?
Myslím si, že je to takové pestré tričko s papouškama, s palmama a se vším možným. Protože já jsem velký chovatel papoušků. Tohle tričko jsem dostal k narozeninám a hrozně rád ho nosím. Všude, kam v něm přijdu, tak si říkají, ten se zbláznil! Jestli si vzpomínáte na Dana Nekonečného, tak takhle extravagantní to tričko je.
Co nejraději nosíte? Je to tohle tričko nebo ještě něco jiného?
Mám rád pohodlné věci. Vyrůstal jsem v hokejových šatnách, kde je jedno, jestli jste hráč nebo trenér, protože když přijdete do té šatny, vždycky se převléknete do tepláků. Dělalo hrozný problém, když jsem po tréninku měl někde nějaké vystoupení, třeba ve firmě, kde jsem musel mít oblek. A přijít do hokejové šatny v obleku, to nejde, to vypadáte jako totální exot. Takže mám rád pohodlí, klasiku – rifle, svetr, tričko. Moc nemusím košile, ale teď se učím je nosit.
A do hokejové šatny teda jedině v teplákách?
Do hokejové šatny jsem jako trenér chodil spíš v riflích a nějakém svetru, tričku, polokošili. Když jste hráč, tak máte vyfasované tepláky, které dokonce musíte nosit, protože mají logo a sponzory a tak dále. To vás vlastně naučí chodit v teplákách.
Kdo vás inspiruje?
Inspiruje asi nikdo, ale v oblékání mě zaujal mě Steve Jobs, protože mám stejný problém jako on – ráno si vybrat, co si vzít na sebe. Přemýšlíte, co jste měli minulý týden na sobě, když jste byl v té firmě, kam jdete i dnes. Nebo vám pak přijde esemeska, že jste ve čtvrtém podcastu za týden měl stejné oblečení a blízcí se vás ptají, ty nemáš jiný svetr? ačkoli bych si toho sám nevšiml. Takže černý rolák je ideální řešení. Těch bych si koupil deset. A až by mě třeba za rok omrzely, tak bych si koupil zase deset jiných stejných věcí, abych pak neměl dilema.
Marian má na sobě červený rolák klasického střihu a minimalistického designu od dánské značky forét. Na něj oblékl nevšední prošívanou bundu s jemně manšestrovou bavlnou zvnějšku od italské značky Brooksfield a ekologicky vyrobené džíny od KnowledgeCotton Apparel.
Kolik tak měsíčně utratíte za módu?
No, to ví spíš moje paní… já nakupuju v takových vlnách. Když to jde, tak jednou za rok nakoupím v New Yorku a tam se oblečeme vždycky na ten jeden rok. Ale já jsem v tomhle takový divný, protože mně je pak hrozně líto, kolik oblečení mám a že to neunosím. Naštěstí mám plno kamarádů, rodiny s dětmi, nebo i jednoho, který spí u popelnic… takže jim to dávám a mám radost, že se to využije.
Jaké značky si z toho New Yorku vozíte?
To jste mě zaskočili… myslím, že ty klasické – Gant, Lacoste. Já úplně nejsem typ, který by šel po značce, mně se to musí líbit. Co to je za značku často zjistím až později. Nemám to tak, že vidím obchod GUESS, tak tam vlítnu a nakoupím.
Čím se voníte?
Tím, co dostanu k narozeninám. Já se v tom nevyznám, maximálně umím říct, jestli mi to voní, nebo ne.
Kolik kusů oblečení máte, odhadem?
To je hrozně těžké, já nevím. Asi deset zimních bund, k tomu nějaké košile, obleky, těch moc nemám, asi čtyři, protože je moc nenosím. Pak kalhoty, já nevím, desatery. Asi nejvíc mám spodního prádla, mám rád pohodlné spodní prádlo.
Je něco, co byste si na sebe nikdy neoblékl, nebo jenom velmi nerad?
Asi ne. Pokud to nejsou nějaké extravagantní kostýmy, co jsem viděl běhat po Staromáku.
Marian má na sobě klasicky střižený červený rolák forét. Vertikálně žebrovaný úplet sahá přes celé tělo roláku až k samotnému límci.
Co růžová barva na oblečení? S tou nemáte problém?
Nemám. Tedy růžové sako jsem na sobě ještě neměl, ale třeba růžový svetr ano. Nejvíc mi záleží na tom, aby mi to sedělo. Třeba nemám rád hodně nízké bokovky, ale to chlapi snad už moc nenosí.
Mariane, je pro vás oblékání a styl důležitý? Řešíte ho?
No, přiznám se, že v běžném životě to řeším vlastně jen proto, že musím. Ale jakmile je nějaká situace, která si zaslouží respekt, tak jsem zastáncem ho dát najevo správným oblečením. Jít do Národního divadla v riflích? To za mě ne. Nebo jít do kostela rovnou z pláže, v žabkách, trenkách a tričku. Možná jsem staromódní, ale taky ne. Prostě je potřeba se přizpůsobit situaci a příležitosti. Když jdu na svatbu, budu muset jít v nějakém obleku, když jdu do sparťanské fotbalové kabiny, tak tam zase v obleku přijít nemůžete, to byste byl divnej. Každé prostředí a každá skupina lidí má nejen svoji verbalitu, ale mají i styl oblékání, který se hodí do toho prostředí. Zkrátka, do lesa si nevezmete sako, do hokejové šatny už vůbec ne.
Takže je pro vás dress code určující?
Hodně. A snažím se v tomhle nebýt extravagantní.
Věříte v první dojem?
Věřím, ale ne z důvodu oblékání. Spíš na mě první dojem dělá obličej, oční kontakt a možná i hlas.
A řešíte to, jaký první dojem děláte vy sám?
To neřeším. Já jsem vychovaný tak, že se nepředvádím, ale taky se nerad dostávám do rolí, kde mi někdo říká hele, dej si bacha na tohle a na tohle. Já jsem prostě takový, jaký jsem. A zase k různému prostředí patří různé věci, takže třeba v té hokejové šatně se sem tam nějaké vulgární slovíčko objeví a i tam prostě patří, když potřebujete trošku motivačně nakopnout ten tým. Na konferenci psychologů naopak samozřejmě nepatří a vy se přizpůsobíte té dané roli.
Marian oblékl výrazný červený rolák od dánské značky forét, který jsme doplnili lehčím bavlněným kabátem Charles Tyrwhitt Showerproof Cotton Raincoat, který si hravě poradí s drobným deštíkem i pořádou bouřkou.
Co vám osobně zkazí první dojem?
Zaprvé, špína a zápach. Když je poznat, že se někdo dlouho nesprchoval nebo má na košili vidět už pár obědů, tak to mi není příjemné. A pak je to nějaká arogance a namyšlenost, neschopnost umět naslouchat, když si s někým povídáte a on si píše esemesky na mobilu...
Lze tedy vylepšit první dojem?
Jednoznačně. Pokud tedy máte možnost dalšího dojmu. Pokud ne, tak už není jak vylepšovat. Ale pokud přijde nový zaměstnanec a udělá špatný první dojem, tak to neznamená, že za dva měsíce na něj nezměníte názor. A ostatně myslím si, že je dobré se tomu nebránit, protože tolerance je důležitá. Vy nevíte, co ten člověk má za sebou, kdo mu zemřel, nezemřel, čím si prošel, neprošel a podobně. Já byl v buddhistickém klášteře, kde bylo jednou ze zásad nikoho nehodnotit. A já se opravdu snažím jít životem a nehodnotit, takže po prvním nějakém setkání neříkám, ten je super, anebo ten je fakt hrozný, to ne. Nemám tyhle sklony a snažím se je nemít, protože je pak člověku líp.
Tyhle sklony hodnotit jste nikdy neměl, nebo jste se to musel naučit?
To víte, že jsem ty sklony měl. Ale jde se to naučit, například tréninkem. Zkuste třeba pět minut něco nehodnotit. Zjistíte, jak je to těžké. Jede hezké auto, tamta žena má hezkou sukni, ten má hezké modré oči… pořád hodnotíte.
Jak to udělat, aby člověk nehodnotil?
Musíte tu myšlenku nechat, aby jen prošla vámi. Vy se u ní vůbec nezastavíte, prostě ji nechytíte. Vy nezabráníte tomu, že vás ta myšlenka napadne, ale můžete ovlivnit, jestli se ve vás uhnízdí nebo ne.
Je na to nějaká technika?
Je to třeba zkoušet. Trénink, trénink. A když se načapáte, že hodnotíte, tak si řekněte, proč to dělám? Proč vlastně hodnotím, proč bych to měl dělat? Pokud to samozřejmě není nějaká věc, která je za hranou etiky, nebo že někdo někomu ubližuje.
Marian má na sobě pohodlnou méně formální košili s měkkým propínacím límcem Barbour Camford Tailored Shirt, vlněný svetr na zip Barbour Felton Zip-Up Jumper a klasicky střižené kalhoty chinos Barbour Neuston Twill ušité z odolné bavlny.
Jaké má výhody nehodnotit okolní svět?
Když hodnotíte, tak to vede k závisti, k nevraživosti, k nějakému sortování, kastování. Je potřeba si uvědomit, do jaké míry má hodnocení relevanci do vašeho života. Když půjdu po ulici a budu hodnotit lidi, co to pro mě znamená? Vždyť to nemá vůbec žádný efekt, jestli budu hodnotit lidi na ulici. Ale pokud budu hodnotit například novoroční projev prezidenta, tak to pro mě relevanci mít může, protože je to člověk, který zastupuje i mě. Ale to už není klasické hodnocení, ale spíš názor, což je pouze jeden z druhů hodnocení.
Vy jste během krátké doby několikrát zmínil hokejové a fotbalové šatny. Prostředí, ve kterém se pohybujete, je asi docela hodnotící prostředí, ne?
No, tak vrcholový sport a sportovní výkony jsou samozřejmě hodnotící z hlediska výsledků. Je to jednoznačné – kdo dodá víc gólů, kdo udělal hezčí kličku, kdo vyhrál zápas, kdo má víc bodů. Z tohohle hlediska je to prostě prostředí, které je jednoznačně soutěživé a ano jednoznačně z tohoto pohledu hodnotí.
Nepřenáší se to tedy právě i do toho hodnocení okolního života a světa? Protože vy jste před chvílí zmínil, že přijít do fotbalové šatny v obleku, to byste byl divnej. A to je vlastně taky jasné hodnocení...
Je otázka, jestli je tohle je dobrý příklad hodnocení – to je totiž jako kdybyste do kláštera mezi mnichy přišla v jiném oblečení. Je to hodnocení, nebo je to nějakým způsobem vymykání se určitým konvencím a určitým konstruktům, které ta skupina lidí má? Jo, to je otázka.
My všichni máme společnou jednu roli: všichni jsme lidé. A pak plníme každý jiný typ role: pracovní, roli otce, roli matky, roli člena golfového klubu, roli partnerskou… a všimněte si, že když jste v jedné roli třeba důsledný, tak to vůbec neznamená, že jste důsledný ve všech rolích. Když jste v jedné roli etický, tak to bohužel neznamená, že to tak máte i jindy. Proto si myslím, že i to hodnocení nemusí být přenositelné do všech rolí.
Proč vlastně lidé dělají sport na vrcholové úrovni? Co je za tím? Je to třeba nějaké dokazování si svojí vlastní důležitosti?
Myslím, že když v životě něco děláte a jste tou činností až posedlý, tak za tím vidíte nějaký svůj osobní smysl. To znamená, že to není smysl, který je pro všechny lidi stejný. Znám lidi, kteří říkají – to je totální kravina, když 11 dospělých chlapů v trenkách běhá za míčem. A ještě na to kouká 60 tisíc lidí živě a další miliony u televize. Co to je za blbost? A když to takhle podáte, tak to je fakt blbost, protože… co se tím děje ve prospěch lidstva pozitivního?
Na druhou stranu byste ale určitě našli i takové lidi, kteří by vám řekli – no, ale lidi se tím zpřítomňujou. Chléb a hry, zapomenou na starosti a obavy. Ostatně, nejsledovanější živý pořad v televizi je vždycky sportovní, takže já bych to zas tak nepodceňoval. Ten osobní smysl je nicméně v tom, že vás to musí extrémně bavit. To znamená, že vás baví ta činnost, například hraní hokeje. Druhou věcí je, že ohromně chcete vyhrát. Například Jarda Jágr miluje hru jménem lední hokej a chce od ní co nejvíc gólů, bodů a ve své době i peněz. To jsou ty racionální aspekty, to je ta motivace a ta emoce, to je ta seberealizace. A tyhle dva aspekty jsou tím pohonem, který vytváří ten smysl. Smyslem může být třeba bavit lidi, vydělat si peníze, a samozřejmě, že tam bývá i smysl nějakého narcismu a ega a dalších a dalších věcí v jiných rolích. A samozřejmě smyslem může být i jistá atraktivita mužů pro ženy…
Myslíte si, že v současné společnosti existuje nějaký kult krásy, když zmiňujete tu atraktivitu…?
Krásné téma, kult krásy… nevím, jestli je to kult, ale každé období má nějakým způsobem určitá hodnotící kritéria pro krásu. Nakonec už Platón o tom píše ve své publikaci Dialogy o kráse. A když si projdete historii, tak vidíte, jak se ten kult krásy proměňoval a byl založený na vyšším smyslu. Jako třeba Věstonická Venuše. Pokud to byl ideál krásna, tak byl založen především na tom, že ženy s širokými boky lépe rodily. Totéž baroko s jeho kyprými tvary, které znamenaly, že přežijete cokoliv, protože máte zásoby.
Vlněný svetr na zip Barbour Felton Zip-Up Jumper je jedním z odvážnějších kousků letošní rané kolekce Barbour. Má dvě otevřené spodní kapsy a imitaci rolákového límce.
Vy se pohybujete mezi mladými sportovci, jak to oni vnímají? Je to pro ně důležité fyzická krása těla, vnímají to vůbec?
Vnímají, ale mají to jako nástroj. Jejich tělo má sloužit k výkonu, což znamená, že když máte vzpěrače nebo zápasníka, tak si neláme hlavu s tím, že má nějaké to kilo navíc, protože to potřebuje. Dokonce znám i jachtařky, které říkají, že potřebují přibrat. U sportovců prostě často platí, že účel světí prostředky.
Přesto když se dnes dívám na reklamy a sociální sítě, vídávám tam dokonalou krásu, kůži bez textury, krásně bílé zuby. Nepodporuje to v nás trošku tlak na to být dokonalý, až nereálně?
Je to hloupost. Je to naivita, která nás vede k nějakému neexistujícímu ideálu krásy, bohatý, mladý. My už neumíme stárnout, už neumíme přijmout nějakou vadu, kterou máme všichni, my ji radši vyretušujeme na té fotce… Je to honba za neexistujícími ideálem a díky tomu jsem dokonce přesvědčen, se dostáváme pod tak silný tlak, že nám narůstají bulimie a anorexie i spotřeba antidepresiv.
Pozor, není to jenom tohle, ale je to jedna z věcí, kdy se chyba neodpouští, podobně jako se neodpouští porážka. Neúspěch si přece nemůžeš dovolit, tak ho raději nějak zakamufluj. Kde je ta doba, kdy bylo normální, že jsme občas prohráli. Naučili jsme se, co jsme tam udělali blbě, a jelo se dál. Jenže teď je doba jiná a mít na sobě něco špatně, to nejde. Náš ideál krásy už není normalita, je to vážně ideál, který je až absurdní.
Jak se z toho vymanit? Jak s tím pracovat tak, aby to nemělo negativní dopad na psychiku?
Pracovat sám na sobě. Existují selfkoučovací techniky, uvědomění si smyslu svého života, trošku přemýšlet a dát do toho selský rozum. Není to atomová fyzika! Důležité je nepodléhat vnějším vlivům. U malých dětí je to samozřejmě těžké, tam to musí regulovat rodiče a musí jít příkladem. Jak se chovají oni, tak se bude chovat i jejich následovník.
Takže spíš nasměrovat tu svoji pozornost dovnitř, ne na fyzično, ale na duši?
Obojí je důležité. Nechci, aby to vypadalo, že máme kašlat na to, jak vypadáme, jak jsme oholení a podobně. Pojďme hledat nějakou harmonii, a tu má každý jinou.
Myslíte si, že dnešní společnost neumí prohrávat? Je prohra něco, co se tady netoleruje?
Myslím si, že v současnosti je to problém, protože to často slyším okolo sebe: jak to, že můžeš mít dvojku na vysvědčení, když Anička má samé jedničky? Je to srovnávání, soutěživost, a tyhle věci samozřejmě trošku ohýbají tu společnost směrem k výkonu a k těm cílovým položkám. Víte, já mám rád výkon, ale v těch činnostních položkách. Já mám rád tlak na výkon, ale ne na to, kolik vyděláte peněz, kolik máte bodů, kolik máte lajků, kolik máte gólů. My dnes už nežijeme v době, kdy už odtlačujeme negace, přestože lidé si pořád myslí, že jo.
A co teda musí nastat? Musí nastat, jak říká Hegel, aktivní výběr pozitivního z toho množství, které nám dává náš současný blahobyt. Když to přeženu, tak když jste neměli co jíst, tak jste zkrátka jedli, co bylo. V současnosti je to těžší a je nutné aktivně vybírat. Aktivně vybírat to správné, to je hrozně ohromná svoboda blahobytu, ale taky zodpovědnost. Chápete? My si můžeme vybírat, ale víte, co je problém? My to neumíme.
Marian oblékl tmavý overshirt forét Nowhere, kterému dominuje výrazná nášivka přes celá záda se snílkovským nápisem „Greetings from nowhere”. Ilustrovaná pádla jsou pojítkem tohoto kousku – najdete je totiž i na přední straně, ač ve výrazně zmenšené podobě. K mladickému overshirtu skvěle padly klasicky střižené chinos od Barbour.
Mimo to má klasický střih, dvě překvapivě prostorné kapsy vepředu, ostře řezaný límeček a zapíná se – jako většina overshirtů – na knoflíky.
Právě jsem se chtěla zeptat, jestli jsou toho lidé schopni…
Nejsou. I když nechci paušalizovat. Jsou lidé, kteří toho jsou schopni, samozřejmě. Ale taky je důležité vědět, co slovo výběr znamená. Znamená to limitovat sám sebe. Aha, tak nesmíš tolik sladkého, nesmíš tolik piva, musíš v sedm přestat jíst, hlídej si tuky, cholesterol… a co je vlastně těžší: když nemám z čeho vybírat, tím pádem vybírat nemohu, nebo když musím umět sám sebe omezit?
Když jsem byl v Himálajích rok a půl, byli jsme ve škole v Mulbekhu, v necelých 4 000 metrech. Říkali nám, že to je nejvýš položená základní škola v Indii, děti do ní chodily dvě hodiny pěšky. Bylo to limitující. Ale víte, co to taky znamenalo? Že jste tam neviděli dítě s nadváhou. A teď je otázka: my nechceme chodit dvě hodiny pěšky do školy, ale nechceme děti s nadváhou. Takže jediná možnost je vytvářet v lidech zodpovědnost ke svému nejbližšímu domovu, a to je jejich vlastní tělo, mysl a duše. Vy to tělo oblékáte, to znamená, že já vás vnímám, jako že se o ten nejbližší domov staráte. Stejně jako strava nebo pitný režim, tak i móda pro mě ve své podstatě znamená starat se o svůj nejbližší domov.
Když máme na výběr z mnoha možností, nevede to k takové paralýze nás samotných, že vlastně nevíme, co si máme vybrat a jak s tím pracovat?
Existuje takový psychologický terminus technicus: paralýza analýzou. Když máme příliš na výběr, opravdu nás to může paralyzovat. Pokud ale víte, co chcete a kam jdete, je pravděpodobné, že se to nestane. Pokud vím, co chci, tak k tomu patří nějaké podmínky. Pokud chci být vrcholový sportovec, chodím na atletiku. Když vím, kam jdu, tak si volím takové prostředky, které mě tam pomůžou dostat. Je hrozně důležité mít v životě nějaký cíl a být určitým způsobem posedlý tím cílem. Mně ve společnosti chybí spíš to, že čím dál méně lidí má nějaký takový cíl…
Jak ten cíl objevit?
Často se tak děje už v dětství. Když máte tátu, který chodí na ryby, vodí vás na ryby, tak je velký předpoklad, že budete mít ryby jako doživotní koníček. Myslím si, že první roli hrají rodiče, druhou roli hrají učitelé, škola, prostředí. Ale ta rodina je v tomhle nezastupitelná, i když my tu zodpovědnost často nechceme. Proto říkám rodičům, že je hrozně důležité, ať najdou v dítěti něco, co ho extrémně baví. A je jedno, jestli bude rozmontovávat rádio, protože ho chce rozmontovat a zase složit, jesti píše knížky, básně, nebo i ten počítač, jestli ho rozmontuje a zase složí, je to úžasné. To jsou všechno věci, které bychom dětem měli dopřát. Ne jenom šlapat na výkon – ve dvě končí škola, jde se na housle, pak se jde na hokej, pak na angličtinu a večer dítě padne. Umí sice všechno, ale k ničemu nemá vztah.
Jak poznat, v čem je to dítě opravdu dobré a který ten talent rozvinout?
Nehledejte talent! Buďte s ním, vytvářejte mu podmínky, spěte s ním pod stanem, pečte buřty, choďte do lesa. Nehledejte v tom atomovou fyziku! Často rodiče sedí v křesle a furt přemýšlí, jak to poznají, furt chtějí návody recepty. Ale je to jednoduché. Máte volnou sobotu, tak co uděláte? Tak máte dvě možnosti, pět možností, 10 možností, vždyť máme na výběr. Prosedíte ji u televize, nebo vezmete děti do lesa? Nebo je vezmete do kostela, na procházku, tam či onam. Nebo jdete s dětmi na hřbitov, hezky oblečení a jdete si popovídat s babičkou. To jsou podmínky, které každodenně vytváříme. A jakmile se budu škrobit do toho, co bych měl, aby to dítě dneska mělo radost a abych našel jeho talent, tak to prostě nebude fungovat.
Takže zjišťovat talenty je svým způsobem omezující?
Já ani nevím, co je talent. Víte, definice talentu neexistuje.
Marian má na sobě naprostou méně formální klasiku - mírně vyštíhlenou pohodlnou bílou košili Barbour s tartanovými detaily. Tu jsme doplnili klasicky střiženými chinos od stejné značky a neformálním páskem Barbour Alby, který je vyrobený ze strečové tkaniny doplněné o kožené detaily.
Není talent něco, v čem vynikám?
A proč by to měl být talent? Co když to je láska?
Jak moc důležité je podle vás, aby děti dělaly sport?
Pohybovou aktivitu! Nemusí to být vždycky sport, může to být i různá jiná pohybová aktivita, může to být velmi prospěšná práce v lese, může to být velmi prospěšná práce na zahradě. Já mám samozřejmě sport rád, ale nemyslím si, že sport je nezbytnost. Nicméně pohyb je nezbytnost. Součástí našeho života by měla být pohybová aktivita a pohyb. A jestli to bude, že rádi chodíte s dítětem po horách, po kopcích, tak je to v pořádku, přestože o chození po horách by někdo mohl tvrdit, že to není sport, protože to není měřitelná věc a navíc s nikým nesoupeříte. Jak jsem už ale říkal, kromě pohybu se musíte o ten náš “domov”, to naše tělo, starat i jinak – správnou stravou, správným spánkem…
Dobře, ale jak děti správně motivovat k pohybu, když tráví většinu času na počítačích a telefonech?
Odpovím otázkou. Myslíte si, že dvouleté, tříleté dítě si umí dát limit při jídle s čokolády? Myslíte si, že dítě si umí dát limit v tom, kdy si pustí pohádku a kdy ne? Ty podmínky vytváří rodič. A za mnou chodí často rodiče a říkají – pane Jelínku, já jsem úplně nešťastnej, ten můj kluk se nenají, pokud nemá před sebou tablet a kreslenou pohádku. A já říkám – to mu ale někdo musel ukázat, někdo mu to dovolil. Mně někdy připadá, že jsme s prominutím spadli z Marsu, protože my se střílíme do vlastní nohy. To dítě si ten mobil nekoupí samo, někdo mu ho koupil, někdo mu dovolil na něm být. My si to všechno zjednodušujeme a pak hledáme řešení toho mléka, které jsme si rozlili.
Pořád se točíme okolo toho, že by se lidé měli starat o své tělo, o svou fyzickou stránku…
Nejenom! Je špatné, když vidíte v posilovnách, jak si někteří narcisticky prohlíží ty ramena a bicepsy, ale přitom přečetli maximálně Honzíkovu cestu. Tělo je jedna věc, ale musíme pečovat i o duši.
Já jsem se chtěla zeptat na otázku, která s tím vlastně souvisí. O Češích se říká, že jsou to takoví pivní pupkáči, že se o sebe moc nestarají. Myslíte, že to tak je?
Víte, teď bych moc nerad naskočil na takovou tu bulvárnost a řekl – jasně, my jsme národ pivařů a z toho máme ty pupky. Ano, máme kulturu piva, jsme pivní země a trošku na to doplácíme, ale neřekl bych, že v tom nějak vynikáme, že jsme kvůli tomu všichni obéznější než ostatní národy a podobně. To je podle mě zastaralý názor.
Marian oblékl pohodlnou vyštíhlenou košili Barbour, přes kterou si vzal prodyšný a voděodolný kabát Charles Tyrwhitt Showerproof Cotton Raincoat.
Mariane, vy jste v jednom podcastu řekl, že se zajímáte o subjektivní vnitřní světy lidí. Mě by zajímalo, co v takovém vnitřním světě můžete najít a co tam nalézáte u svých klientů?
Spoustu myšlenek a emocí. A je nutné se nad těmi myšlenkami trošku zamyslet. Máte myšlenky chtěné a myšlenky nechtěné. Ty myšlenky nechtěné nám dělají v subjektivním světě tu největší paseku. Například, sportovec usíná, ví, že má spát, protože má zítra závody, ale do hlavy mu chodí myšlenky typu – co když vystartuju pozdě, přijdu o sponzory, o peníze, novináři mě rozcupují, přítelkyně se se mnou rozejde… a vy se ho zeptáte, jestli ty myšlenky chce. On je nechce, ale neumí se jich zbavit. A to je ten problém. My neučíme pracovat člověka s myšlenkama nechtěnýma, a proto já říkám: starejme se o své subjektivní světy, protože když vyhrajeme tenhle ten minisouboj mezi myšlenkami chtěnými a nechtěnými, tak vyhrajeme i tu celkovou bitvu.
Jestliže mám cíl, že chci zhubnout, musím počítat s tím, že mě v osm hodin večer přijde atakovat myšlenka, že v té lednici ta je ta jitrnička, ten salámek. A musím vědět, podle čeho se zachovat. Výsledek stojí na tom, kdo ve vás zvítězí. Zvítězí ten, který chce zhubnout a který ví, že má napsáno v plánu, že od sedmi večer nejí? Nebo zvítězí ten, který má chuť? Myšlenka nechtěná je jakákoliv myšlenka, která mi kazí cestu za něčím, co v životě chci, ať už je to se učit jazyk, zhubnout, cvičit, pracovat na sobě, cokoliv jiného. A pokud já nevyhraju tu vnitřní hru, nejsem připraven vyhrát tu hru vnější.
A jak se naučit vyhrávat ty vnitřní hry?
Odpovím ošklivě: roční studium na Newton University, postgraduální studium Mentální kouč manažerů a sportovců. Nechtějte to po mně. Během pěti minut vám to neumím vysvětlit. Jsou to self-koučovací techniky, kdy můžete nechtěnou o myšlenku vyblokovat, transformovat nebo zpracovat. Těch technik já mám dvanáct, z těch si vybere každý a lze je kombinovat. Je to dech, vizualizace, řízený vnitřní dialog…
Měl by člověk porážet svoje vnitřní démony a snažit se chodit za nějakou svoji hranici?
Podle toho. Musel byste mi definovat démona. Křesťané tvrdí, že v sobě máme nějakého ďábla. Jung hovoří o tom, že máme stíny, já hovořím o tom, že máme v sobě dvojče, a to dvojče si musíme vychovat.
A taky máme intuitivní strachy, které se dělí obecně na dva: strach o život, o destrukci mého těla, a pak je strach o mé ego, o destrukci mého ega. Například, dítě se bojí, že druhý den dostane pětku. Všimněte si, že ta pětka neovlivní destrukci těla, ale ovlivní destrukci ega, protože konstrukt této společnosti je, že pětka je špatná, že nesmí být. Strach z porážky ve sportu je taky o strachu o ego.
Ego obecně je super sluha, ale špatný pán. Musíte ho mít, pokud chcete mít ambice, pokud chcete být v něčem dobrý, ale musíte ho umět zvládnout. A na to taky funguje ten self-koučink a práce na sobě. to bychom měli všichni trénovat, kultivovat. Ale my jsme tuhle práci na našem subjektivním světě trošičku zanedbali a furt pracujeme na tom světě vnějším, na těch explicitních věcech, matika, fyzika, chemie. My už pomalu lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe.
Vy jste říkal před chvílí, že to hodně závisí na rodičích, kteří to mají předávat svým dětem. Jak ale pracovat s dospělými, kteří to od těch rodičů nedostali? Kde se to mají naučit, aby to potom mohli předat těm svým dětem?
Jestliže jsem rodič, tak bych měl mít zodpovědnost vůči té roli rodiče a měl bych mít zájem se trochu edukovat. Pokud to ten rodič nedělá, tak je mi to líto, ale pak není zodpovědný vůči svým dětem.
Vy říkáte, že létáme na Mars, ale sami sebe neznáme. Co když se lidé bojí poznávat sami sebe, protože mají strach, co by objevili?
Víte, i to je možné. Ale když poznám své stránky, třeba i ty stinné, tak s tím můžu alespoň nějak pracovat.
Marian má na sobě pohodlnou méně formální košili s měkkým propínacím límcem Barbour Camford Tailored Shirt, vlněný svetr na zip Barbour Felton Zip-Up Jumper a klasicky střižené kalhoty chinos ušité z odolné bavlny.
Mariane, vy jste na začátku své kariéry – nebo možná vlastně ještě v dětství – byl hokejistou a chtěl jste hrát vrcholově hokej. Pak jste ale utrpěl zranění. Byl to ten moment, kdy jste se rozhodl, že se stanete koučem?
Samozřejmě, že když jste sportovec, tak sníte o nároďáku, sníte o olympiádách a o všem možném. A mně se to zhatilo. Ale měl jsem úžasného učitele, a ten mi řekl Mari, vykašli se na ten hokej a trénuj vrcholový sport, bude z tebe dobrej trenér. A protože to byl takový můj idol, tak jsem řekl – tak jo. Vydal jsem se tímhle směrem a začalo mě to hrozně bavit. A především mě bavilo zkoumat to fyzické tělo, protože jsem jasně viděl, kdo má lepší dovednosti, vitální kapacitu plic a podobně a myslel jsem, že ten lepší je i lepší sportovec.
Ale s čím lepšími sportovci jsem se setkával – ať už to byl Jarda Jágr, Tiger Woods a další – tím víc jsem si uvědomoval, kámo, ale ono to není jenom v tom fyzičnu, ono je to možná z více než 50 % v tom mindsetu, v nastavení toho člověka, v jeho subjektivním světě. A začal mě zajímat především ten subjektivní svět.
Takže úspěšní lidé v sobě mají nastavení na úspěch?
To není nastavení na úspěch. Nebo nazvěte si to, jak chcete, ale mají svým způsobem určité parametry subjektivního světa, které jsou předpokladem pro to, že se rychleji učí, že se umí vypořádat daleko lépe s neúspěchy, s krizovými situacemi, že umí pracovat s myšlenkama nechtěnýma… protože to, že hráč nedá v devadesáté druhé minutě penaltu, není tím, že jich kopal v tréninku málo! Je to tím, že přišly myšlenky typu co když to nedám? Kouká na mě celá Itálie! To byla památná penalta jednoho italského reprezentanta, který překopl bránu o 2 metry a všichni druhý den psali, že neumí netrefit bránu. A přitom z 10 penalt v tréninku dával devět gólů a jednu tyčku. Jenomže tu nejdůležitější penaltu v životě nedal. Myslíte si, že kdyby kopal v životě víc, že ji dá? Ne! Měl problém s myšlenkama nechtěnýma. A to mě začalo zajímat, takže jsem si sestavil takové čtyři základní body – takový X faktor úspěchu – na kterých je nutné pracovat. Je to především zvyšování emoční vazby k činnosti, záměrné zvyšování psychické odolnosti, vybudování správných návyků a self-koučovací techniky. U mladých sportovců i manažerů je největším problémem jejich nízká psychická odolnost.
A zvyšování psychické odolnosti znamená, že se vystavujete záměrně psychickému nepohodlí. Chápu to správně?
Třeba. I to je jedna z možných technik a je velmi účinná. Ostatně současný nárůst negativních psychických stavů u lidí je způsobený i tím, že odmítáme, aby naše děti prožily neúspěch. Říkáme jim, že to není jejich neúspěch, ale že paní učitelka je hloupá a trenér to neumí. Ale ty, ty jseš výbornej. To je špatně. Důležité je nechat je to prožít.
Teď tenistka prohraje zápas a pláče a maminka k ní přijde a říká – vždyť jsi nehrála špatně! Příště ji porazíš! A pojď na zmrzlinu! Takže ona hraje špatně, chová se špatně, začne brečet, maminka k ní přijde, začne ji chválit, a ještě dostane odměnu. Co to je za vzorec do života? Proto říkám, nechat to ty děti prožít. Až vám bude 35, taky nepoběžíte za maminkou. Musíte s tím neúspěchem umět pracovat, já jinou alternativu nevidím. Když chcete být odolnější třeba z hlediska otužilosti, tak se cíleně s rozumem vystavujete chladu. A tak bychom to mohli částečně dělat i s tou psychickou odolností.
Je důležité o neúspěchu doma mluvit? Protože dokážu si představit, že v některých rodinách se o prohrách nemluví.
Tohle je otázka, která je daleko složitější. Jistěže je porážku důležité analyzovat, najít důvod proč a pak jít cestou – hele, ta porážka nám vlastně pomohla, my jsme zjistili, že když zlepšíme tohle, tohle a tohle, tak příště porážka nebude. Pokud tu porážku jenom přejdu a nemluvím o ní, tak nemám moc šanci se poučit. Ale zase je to o přístupu rodičů. Víte, kolik znám případů, kdy mi dítě řekne – pane Jelínku, mně nejde o to vyhrát, ale když prohraju, tak táta se mnou celej víkend nemluví. Nebo ještě horší je, když dítě řekne, mně nevadí prohrát, ale víte, čeho se bojím? Že když prohraju, tak táta se pak hádá s mámou.
Jak potom pracovat s porážkou v dospělém věku?
S porážkou samozřejmě pracovat lze, ale musí si to člověk především uvědomit. Musí pochopit, že ta porážka je úplně nepodstatná, že zeměkoule se pomaleji točit nebude. Musí chápat smysl svého života. Kdo se na tu porážku bude za týden, za 14 dní, za měsíc ptát? To neznamená, že neudělám všechno proto, abych vyhrál, ale když se to nepovede, nebudu z toho rozštípanej. Proto já sportovce učím: do půlnoci se radujeme, do půlnoci smutníme. Druhý den se narodíme a jedeme zase od nuly a pozitivně.
V tomto outfitu jsme méně formální košili z pohodlné bavlny (s lehkou příměsí elastanu) od Barbouru doplnili elegantním vzdušným kabátem od další britské legendy Charles Tyrwhitt.
Mariane, vy jste hodně mluvil o utrpení, pocitu nekomfortu, proher… mohou nás něco tyto zkušenosti naučit?
Utrpení nás může naučit jím projít a zjistit, že i to jsem překonal, že se věci dají vždycky nějak řešit, ať to bolí, jak to bolí, tak vždycky tam to řešení je. Na druhé straně… to slovo utrpení je příliš silné. Já to myslím tak, nechat to dítě uvědomit si, že součástí života jsou i dny, kdy nám není dobře, ale není to důvod si brát antidepresiva. Je dobré si tím projít. Když jsme smutní, je dobré si dovolit být smutní. Slzy má člověk taky z nějakého důvodu, a není to proto, že nemá plakat. Smutek máme taky a je to emoce, kterou musíme umět dát najevo, projevit ji. Není správné být furt veselý. Já bych chtěl vidět Instagram někoho, kdo by ukazoval ty negace života.
Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku