Kněz Marek Orko Vácha: Když máte rádi dobré jídlo a hezké oblečení, jste velmi blízko Bohu

Marek Orko Vácha je katolický kněz, učitel, spisovatel, a taky molekulární biolog. Rozhovor s ním vznikl speciálně k Mezinárodnímu dni otců — každoroční příležitosti, kdy kromě oslavy otcovství podporujeme i organizaci Liga otevřených mužů, která mimo jiné pomáhá dětem z dětských domovů najít rodičovský vzor.

Proč jsme ke Dni otců vedli rozhovor s mužem, který sám děti nemá? Marek Orko Vácha je Otec v jiném, širším slova smyslu — kněz, mentor, průvodce, který s hlubokým nadhledem i nečekaně drsným humorem přemýšlí o otcovství jako archetypu a základní lidské potřebě. O něčem, co se dotýká každého — ať už tátu máme, nemáme, snažíme se jím být, nebo jím být nechceme.

Řeč byla (samozřejmě) i o módě, ale především o mužství v dnešní době. O chlapectví, dospívání, odpovědnosti, emocích i zranitelnosti. O roli otce, která není o síle a trestech, ale o přítomnosti a naslouchání. O tom, proč se někdy zdá být snazší jet zachraňovat tuleně na konci světa, než se pokusit poznat sama sebe, nebo o tom, že každá, i ta sebemenší, drobnost pomáhá dělat svět lepším.

Děkujeme, že pomáháte s námi.

Proměna: 

Oblékat katolického kněze je krásná, leč náročná výzva. Navíc kněze, který se velmi dobře obléká už sám od sebe. I proto jsme sáhli po naší absolutní britské klasice, značkách Barbour a Charles Tyrwhitt.

Marek Vácha má tedy na sobě:

• Legendární volnější voskovanou bundu Barbour Bedale Wax Jacket 
• Prošívanou bundu Barbour Heritage Liddesdale Quilted Jacket
• Klasické pánské džíny Charles Tyrwhitt 5 Pocket Jeans
• Rebelsky modré kožené rámové mokasíny Berwick Skipton
• Tradiční italskou grenadinskou kravatu Charles Tyrwhitt Silk Grenadine Italian Tie
• Bytelný skládací deštník z dílny Fox Umbrellas, tradičního anglického výrobce, jehož parádní kousky odolají úplně každému větru i dešti.

Protože tento rozhovor natáčíme v rámci kampaně ke Dni otců, rád bych se vás hned zkraje zeptal: když se podíváte na dnešní muže, jak hodnotíte jejich nejsilnější a nejslabší stránky?

To je obrovská otázka. První, co musím říct, je, že jsem si uvědomil, že jsem možná udělal chybu, když jsem měl za úkol srovnat generaci před rokem 1989 se současnou. Člověk tam vidí rozdíly, ale pak si uvědomí, že to vlastně moc nefunguje, takové srovnání. V každé generaci jsou hrdinové i zbabělci, a spíš jde o to, že je to jiné „akvárium“, jiné nastavení kulis. Není to tak, že my jsme byli nějací a oni jsou nějací jiní.

V té současné generaci potkávám mezi studenty a kamarády opravdu výborné kluky – zásadové, odvážné, oddané. To je jejich silná stránka. Dokonce i vůle a schopnost oběti, ochota tvrdě na sobě pracovat. 

A co je naopak slabina? Jednou jsem se o tom bavil s velmi známou psycholožkou, která není feministkou, ale říkala mi, že současné holky jsou psychicky i fyzicky připravené a na výši. Ale ti chlapi? Ti jsou pořád děcka, pořád kluci.

Nechci bagatelizovat nebo házet všechny do jednoho pytle, ale někdy člověk slyší padesátiletého muže, který přemýšlí o tom, jestli by se měl oženit, nebo co s tím vztahem má dělat – a to jsou dobré úvahy, ale měly proběhnout už v šestnácti letech.

Co podle vás dělá tenhle rozdíl ve vývinu?

Tohle je hodně tenký led a netroufám si to moc odhadovat. Jen konstatuju. Faktem je, že se naše dětství posunulo, což nemusí být špatně. Carl Gustav Jung má výborný esej Člověk po čtyřicítce, který pořád rezonuje, přestože je trochu nedoceněný. Říká v něm, že po čtyřicítce je to takové duchovní odpoledne, že by člověk měl víc myslet na smrt, a pokud to nedělá, je to patologické. Dneska bych řekl, že tohle platí spíš až po šedesátce.

Jung taky říká, že stařeček, který sportuje, je stejně bizarní jako mladík s hůlkou. Dnes se duchovní dospívání posunulo do pozdějšího věku. Uzavíráme manželství později, přemýšlíme o věcech později. Člověk si pak říká, jestli stihne vůbec psychicky dospět, než zestárne a umře.

A není to třeba tím, že mladý muž dneska nemá moc prostor přemýšlet o velkých otázkách, protože musí zajistit živobytí a rodinu?

Nevím, na tu otázku nemám odpověď, protože jsem kněz a nemám děti. Ale jsou dvě strategie. První, která je mi bližší, protože jsem úzkostlivější, je: chci založit rodinu, musím mít práci, bydlení a peníze, aby to fungovalo.

Druhou strategii mi poradil kamarád, který pracoval v dělnické profesi. Říkal: „Buchni do toho a pán Bůh se postará.“ A ono to tak funguje – když rodinu založíš mladý, tak se to zkrátka nějak poskládá. Dobří lidi tě nenechají padnout, ty jim to jednou vrátíš. Nežiju na dluh, ale myslím, že tak to může fungovat. Mladým bych proto doporučil jít do toho.

Dnešní muž není gorilí samec

Změnila se podle vás role současných mužů?

Základní biologická realita je pořád stejná. Jako biolog to vidím tak, že geny se nezmění za tři, čtyři generace. Základní věci zůstávají. Ale změnila se v tom smyslu, že už nemáme patriarchální rodinu, kde muž bouchá do stolu a žena je doma. To nemáme rádi, není to dobře.

Dnes muž nevládne tvrdou rukou a rodina se teď tvoří tak, aby to fungovalo pro oba. Muž si občas vezme zástěru a vaří, žena vydělává víc peněz. Jenomže je to pro nás stále nové, takže trochu tápeme, jak to má být, osaháváme si nová území.

Jak se tedy dnes muži mají postavit k rodině, když tradiční model už nefunguje?

Je to těžké, pořád to hledáme. Faktem je, že i ve sportu obvykle vyhraje ten tým, který má víc testosteronu. A naše společnost se v současnosti potýká s velkými problémy s reprodukcí a často není problém na straně ženy, ale muže. Nikdo neví proč. Já si jako biolog myslím, že to může být i tím, že dnešní muž zkrátka nemá tu silnou patriarchální pozici „gorilího samce“. Jasně, takového samce nikdo nemá rád, ale jak ho nahradit? Jak udělat rodinu, aby to bylo příjemné pro oba, aby se v tom oba našli a aby to biologicky fungovalo? To je otázka, na kterou nemám odpověď.

Takže myslíte, že je potřeba přehodnotit, přemyslet model rodiny?

Myslím, že musíme zkoušet, jak to vlastně má být, aby to fungovalo. Aby se obě strany našly. Aby se na konci života otočily a řekly si, že měli krásné manželstvím a byli spokojení.

Každé manželství je jako sochařské dílo, kde oba spolu tesají svůj vesmír. Někdy žena nosí kalhoty a muž je doma, někdy je to naopak, ale mají se rádi a funguje to. Není jeden správný model. Je to umělecké dílo, které si musí lidé vytvořit sami.

Myslíte, že dřív byly role jasnější?

Určitě ano. Muž bouchal do stolu a vydělával peníze. Moje babička se vdávala v sedmnácti, naučila se vařit, šít, byla výborná v domácnosti. Dědeček byl „patriarcha, a fungovalo to.

Na druhou stranu, když se dívám do minulosti, tak mě mrzí, že jsme padesát procent mozkového potenciálu žen dali do závorky a hodili pod stůl. Co kdyby se už tehdy ženy mohly věnovat architektuře, přírodním vědám, astronomii? Na 3. lékařské je dnes asi sedmdesát procent studentek, jsou vynikající, chytré a dávají do toho empatii.Takže člověk si říká, že je škoda, že tohle nešlo před těmi třemi sty lety.

Takže společnost biologicky adaptuje mužský archetyp na nové podmínky?

Archetypy se moc nemění, jsou hluboké. Ale muž má být chlap, i když se možná dnes někdy zdá, že tohle se mění. Ala já maturantům říkám: neběhejte za holkama, staňte se osobnostmi, ony budou běhat za vámi. Když na sobě chlap pracuje a má tu vůli, stane se osobností. A to je dobře. To pak funguje. Jordan Peterson říká: „Bojíte se silných chlapů, protože nevíte, co dokážou slabí chlapi.“

Já bych si vlastně moc přál, aby i v tom katolickém prostředí byl třeba nějaký přechodový rituál. Vezměte si třeba svátost biřmování – je to krásné. Pan biskup přijde, udělá křížek na čelo, přijmete pečeť Ducha svatého a pak se jde na oběd. Je to výborný přechodový rituál. Z dítěte se stane muž.

Jenže já bych chtěl, aby to bylo víc, aby se ten kluk opravdu tři dny postil, nic nejedl, pak šel do potní chýše, podstoupil initipy, pak šel do Black Hills, čekal tam na svoji vizi a vrátil se jako chlap. Aby tam byl opravdu přechodový rituál, ne jen teorie. Prostě si říkám, jestli bychom neměli ty kluky vzít daleko do Argentiny, do hor, kde to fakt půjde o držku. Kde by byli na expedici a kde by civilizace byla deset bivaků daleko. Aby si opravdu sáhli na to, že už nejsou děti, ale muži. Muži schopní postarat se o rodinu, nepřátele, všechny, za které mají odpovědnost. Tohle je archetypální!

Dobré jídlo a hezké oblečení

No jo, my ale nechodíme do argentinských hor… Jak to probíhá teď? Jak se v Česku z kluků stávají chlapi?

Je to tápání. Nějaký Američan, Richard Rohr, jako první řekl něco důležitého – v katolickém kostele chybí mužská spiritualita. To dává smysl. Vyrostl jsem v prostředí, kde jste šli do kostela, na setkání mládeže a bylo to samé Ježíš tě má rád, Ježíš kamarád – jo, jsou to krásné písničky, ale pro čtrnáctileté holky. Já se v tom jako kluk nenácházím. Prostě nemůžu. 

Já to mám v jedné knize, co jsem napsal. Přišel jsem kdysi povídat o evoluci, Darwinovi, křesťanství — a pak najednou zpíváme písničku. A ti třicetiletí chlapi zpívají kdo stvořil mrkající hvězdy? Ty jo, kde to jako jsem? Ti chlapi mají bouchat do stolů, lovit medvědy, být chlapi. To takhle nejde! Richard Rohr na to položil prst. Vzpomínám si, že v devadesátkách měl přednášku v Brně, byl vyprodán Besední dům, sami chlapi. Říkal jsem si, že tam je něco zajímavýho.

Z toho vzniklo chlapi.cz – jakýsi pokus o spiritualitu v katolické církvi. Občas tam přednáším, sejdou se, každý má buben, bubnují, popíjejí pivo nebo Birell, je to bez žen. Chlapská spiritualita. Mají zkrátka své rituály, jdou do jeskyně… co se tam děje, nikdo neví. To je snaha o takový přechodový rituál, můžete se tomu smát nebo se nad tím usmívat, ale je to jeden z pokusů, jak uchopit chlapskou spiritualitu. Já se tomu nesměju, i když nejsem členem. Je to ale každopádně jeden z pokusů, jak uchopit to, že chci být křesťanem, věřícím, ale nechci zpívat v kostele písničky o pampeliškách ve žlutém klobouku. Je to snaha uchipit svůj vztah k Bohu jako chlap. 

My se tady bavíme o nějakém vnitřním mužství, ale na druhou stranu ve společnosti dneska vidíme, že muži o sebe víc dbají, starají se o sebe, pečují…

A proč ne? 

Tak co je tedy dnes to chlapství? Jak vlastně definujete to chlapství? Dřív se říkalo správnej chlap musí smrdět a…

No jo, tak to si úplně nemyslím. Už Keltové říkali: „Dejte meč do ruky jen tomu, kdo umí dobře tančit.“ Vždycky u mužů byly obě ty roviny: rytíři v sobě opravdu měli tu rytířskost. Správnej chlap nerovná se maskulinní macho, právě že vůbec. Já jsem to třeba zažil v Argentině, a fakt jsem si říkal, že tohle teda ne. Chlapi seděli, popíjeli maté a za nimi stály ženy s termoskou s horkou vodou a dolívaly jim. Mně bylo strašně stydno. Říkal jsem si, že tohle bych nikdy nechtěl. Chlap má být gentleman a teprve ten, kdo je gentleman, kdo umí dobře tančit a hezky se oblékat, teprve ten má dostat do ruky meč.
Protože to je člověk odpovědný, který s tím mečem nebude mlátit, jak ho napadne, ale ví, co s ním dělat. Ta rytířskost tam prostě musí být. A teprve až jsem rytířský ve vztahu k ženám – ve smyslu, že se k nim chovám hezky – teprve pak můžu jít do bitvy. 

Já hodně poslouchám americké podcasty, kde o tomhle přemýšlí. Jak se z kluků stávají rytíři, prostě ti chlapi. Často to dělají tak, že tatínek vezme syna a jedou na týden do hor. A opravdu tam něco zažijou a i ten jejich vztah se utuží, a ten kluk se pak vrátí jako chlap. Vrátí se a ví, že můžete lámat skály. Že to zvládl.

Začne si věřit?

Začne si věřit mnohem víc. Že tohle zvládl, že zvládl něco, co jiní ne. Nalije mu to do žil testosteron. A teď pozor – jsme tady v Gentleman Store – tak chci říct něco, co bych tady rád zanechal. Mám na to teorii. Možná bude znít lacině, ale myslím si, že když máte rádi dobré jídlo a hezké oblečení, tak jste velmi, velmi blízko Bohu.

Teď jste nás potěšil.

Protože já si neumím představit, že by si třeba Vladimir Putin udělal večeři a měl z ní radost. Nebo Adolf Hitler. Nebo že by nějaký diktátor udělal vtip, byl třeba sebeironický. Ale člověk, který má rád život, ten se dokáže shodit. Opravdový chlap, jak jste se ptali, nemá smrdět – kdepak. Chlap se má umět hezky obléct. Umět uvařit jídlo. Dát si s tím práci. A načančat to na talíř. To jsou přece hluboce náboženský věci. Jak se projevuje víra? Tím, že se modlím? Já si představuju, že ty chvíle, kdy se modlím, jsou ty chvíle v posilovně.

Ale cíl není strávit život v posilovně, samozřejmě. Jde o to, aby se to, že se modlím, projevilo třeba v tom, jak chodím oblečený, jak vařím, jak pracuju, jak se starám o sebe, jak se starám o ostatní, jak jsem dobrej v práci. Když mám pro studenty duchovní řeč, říkám jim: Vaší základní povinností je, abyste dobře studovali! Dobrých studentů je spousta. Vy máte být vynikající. Máte budovat katedrálu. Máte vytvořit dílo, které vydrží. Dobrých houslistů je taky spousta, ale vynikající může být jenom jeden. Takže běžte do toho. A snažte se proměnit svět k dobrému. A do toho patří i jídlo a oblékání. Jordan to říká krásně: „Kupte si oblečení o jednu úroveň lepší, než si můžete dovolit.“ A Papež František říká: „Používejte svůj oblíbený parfém. Používejte ho často.“

Pořádek v sama sobě

Já mám ještě jednu otázku. Často se ve svým okolí setkávám s názorem, že člověk nemůže žít duchovně a zároveň mít rád oblečení. Že přece spiritualita je o tom všechno odhodit a být jenom s Bohem.

Ne! Obojí je pravda. Dějiny křesťanství znají obě roviny. To jsou na jedné straně pouštní otcové. Já jsem byl půl roku v trapistickém klášteře ve Francii, hodně přísném. Tam se opravdu nemluví. A je to jen práce, modlitba, práce, modlitba. Ve tři ráno vstáváte – je to strašný, ale výborný. To je praktickej komunismus.

Je vám zima, bratr vám vydá svetr. Ale nic není vaše. Ani to oblečení. A ono to má něco do sebe. Jste jako ten mnich, který je na poušti. Položí kufry a jde za svojí hvězdou. Fanatik smyslu života – v tom nejlepším slova smyslu: zajímá mě, o čem to tady všechno je. A teď všechno hodím za sebe a jdu za tou svou hvězdou. Modlím se a pracuju. A tohle jsou ti pouštní otcové. Svatý František. Paní Chudoba. A tak dále. Ale to je jen jedna stránka. Druhá stránka celé věci je přesně to, co říkal Chesterton – katolík mezi samými anglikány v Británii. Říkával, že katolicismus, to je ta sklenice vína a doutník po dobrém obědě, když si člověk dá steak. Samozřejmě to říká s jistou dávkou nadsázky, ale skutečně – katolictví je velmi „zemité“ náboženství. A i to do něj patří.

Myslím, že pro nás tři (hosta a moderátory, pozn. red.) – nebo pro každého, kdo to bere vážně – je důležité, aby obě roviny zůstaly přítomné. Máme postní období, kdy se opravdu snažím držet nějakou kázeň – třeba nejím, nebo si dávám určitou újmu. A pak zase přijdou svátky, a ty jsou tu od toho, abychom si dopřáli a radovali se. Jak říká svatá Terezie z Ávily: „Když půst, tak půst. Když koroptev, tak koroptev.“ To je podle mě velmi výstižné. V životě by to nemělo být tak, že nás charakterizuje neustálé strádání, nemytí, absence deodorantu a roztrhané oblečení. To možná platilo v době australopitéků, ale dnes už opravdu ne.

Zdá se mi, že to, co říkáte, se vlastně týká rovnováhy mezi sebekázní a sebeláskou. Jak těžké je najít mezi nimi kompromis?

To je výborná otázka. A vlastně je to základní otázka celého tohoto rozhovoru. Jsem katolický farář – a my, když u nás slyšíme slovo „sebeláska“, tak se leckomu ježí chlupy. Zní to jako egoismus. Člověk myslí jenom na sebe. Ale když se na to podíváte do hloubky – a nemusíte ani moc hluboko – ono je to vlastně velmi jednoduché.

Zakladatel křesťanství to řekl velmi přesně jedinou větou: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Tu první půlku známe dobře. „Miluj bližního svého.“ Jasně – obětuj se, starejte se o chudé, pomáhejte druhým, rozdávej se. A lidé to skutečně dělají v hospicích, v charitách, kdekoliv. Do roztrhání těla.

Ale je tam ještě ta druhá půlka věty – „jako sebe samého“ – již už často nevnímáme. Jako by neexistovala. Přitom právě ta je klíčem. Láska k druhým musí začínat láskou k sobě. Měli bychom si to asi napsat na zrcadlo. Můžu milovat druhého člověka jen do té míry, do jaké jsem schopen milovat sám sebe. Můžu mít úctu k vám, pokud nemám úctu sám k sobě?

Jung to říká výborně. Cituje křesťanské skutky milosrdenství – krmit hladové, napájet žíznivé, navštěvovat nemocné, vězněné. A pak dodává: „A co když ten nejhladovější chudák, ten nejodpornější zločinec, se skrývá ve vaší vlastní duši? A co s vámi bude, když mu nedáte ani číši studené vody?“ To je ono. Prvním bližním jsem já sám. A není náhoda, že dnes tolik lidí mluví o vyhoření, o ztrátě smyslu, o frustraci. Je totiž jednodušší vyrazit do světa a bojovat za záchranu tuleňů, než si udělat pořádek sám v sobě. Skutečná láska, pokud má být opravdová, musí začínat sebeláskou.

Tohle bych přál slyšet každému – včetně všech těch úžasných maminek. Říkám jim – kupte si to hezké oblečení. Kupte si parfém. Klidně i ten o něco dražší. Protože k čemu to bude, když se úplně rozdáte a vevnitř vám zbyde jen hromádka popela místo plamene? Syndrom vyhoření nejčastěji postihuje právě ty nejangažovanější; ty, co se rozdávají do poslední kapky. Ale pokud milují jen druhé a nemilují sebe, stávají se jejich otroky. A to v tom nejdoslovnějším smyslu.

Často také citujete Hamleta. Říká, že centrum lidské tragédie je v nitru člověka. Možná bychom se tedy měli nejprve zabývat sami sebou – uzdravit své vnitřní zranění – abychom teprve potom mohli být skutečně nápomocní druhým?

Přesně tak. Protože jaký smysl by mělo, kdybych získal celý svět, ale ztratil svou duši? Nebo kdybych jen mluvil o lásce, ale nebylo to vidět v mém životě?

V kostele žijeme z toho, že kážeme o lásce. Ale jak říká papež František: „Já jsem hříšník na prvním místě.“ Nejsem žádný borec, žádný dokonalý sportovec, který teď může vyučovat ostatní. V duchovních věcech jsme na tom všichni stejně, nikdo není „hotový“. Všichni jsme na cestě. A právě proto musíme o těchto věcech mluvit s pokorou. A když se vrátím k Hamletovi… je to úplně jiný typ hrdiny než třeba Oidipus.

Oidipus je skoro detektivka, v níž na první stránce víte, kdo je vrah. A on celý život usiluje o to, aby se naplnění proroctví vyhnul, jen aby na konci zjistil, že se mu nevyhnul a stalo se přesně to, co se mělo stát. Zabil otce, oženil se s matkou. Ačkoliv si myslel, že má svět pod kontrolou, byl to svět, kdo manipuloval s ním.

Hamlet je jiný. To už je „naše krevní skupina“. Hamlet váhá, protože ví, že centrum tragédie neleží venku, ale uvnitř. Stačí milimetr. Uděláte jiné rozhodnutí, vyberete jinou školu, jiné město, jiného člověka a po třiceti letech vidíte, kam vás to zavedlo.

To je svoboda a zároveň velká tíha. Evolučně je to fascinující: až skončí tento rozhovor, máme všichni tři padesát tisíc možností, co budeme dělat dál. To je vesmír možností. Ale zároveň propast. Můžeme jednat správně, ale taky zcela špatně. A v tom je ta odpovědnost.

Pes spí klidně. Žije v přítomnosti. Já nespím klidně – vím, že zítra mám podcast pro Gentleman Store a kdo ví, na co se mě budete ptát. Nechci to pokazit. Musím se vyspat. Připravit se. Být tady naplno. Nebo mám před sebou výběrové řízení. Nebo maturitu. Nebo chci oslovit tu dívku – a třeba právě na té jedné větě bude záležet celý další život. A trápí mě úzkosti.

Svoboda je krásná, ale jak říká Franklin: „Na východním pobřeží Spojených států jste postavili Sochu svobody. Ale možná by bylo fajn postavit na tom západním ještě Sochu odpovědnosti. Aby to fungovalo, protože svoboda je vždycky spojená s odpovědností.“

A teď následuje taková malá přednáška. Všichni voláme po svobodě, ale když se podíváme do dějin lidstva, tak zjistíme, že to jsou vlastně dějiny přenechávání vlastní svobody někomu jinému. Ať už to byly antické Delfy, haruspikové, slovanské sudičky – nebo dnešní extremistické strany, sekty. Vždycky jde o to, že se člověk raději vzdá odpovědnosti a svěří ji někomu, kdo tvrdí, že ví. Doba je složitá. A manažer to má vlastně jednoduché – drží se pravidel. Ale lídr se musí vydat do nových krajin, do neznámých vesmírů, kde se nedá říct, co je správné rozhodnutí. A to bolí. Tak se člověk raději stáhne a začne poslouchat někoho, kdo sebevědomě přijde a řekne, že má řešení. A často to bývají šarlatáni, demagogové a podobní.

Ti pak říkají: „Tohle je správně. Tohle je špatně. Tohle dělej. Tohle nedělej.“ A v tom složitém světě je to najednou strašně lákavé. Proto je dnes tolik sekt a radikálních politických hnutí – protože někdo přijde a řekne: „Následujte mě.“ Měl dar slova. Říkal: „Přebírám veškerou odpovědnost. Tak dobře poslouchejte…“ „Následujte vůdce, on to za vás vyřeší. Já přeberu všechnu odpovědnost.“ To je tak sladké. Ale je to jed.

A není právě ono mužství o tom, že převezmu odpovědnost za svůj život a uvědomím si všechny možné důsledky svých rozhodnutí?

Přesně tak. A úplně zásadní věc: nebojme se dělat chyby. Protože jsme v jiném vesmíru. V neznámém prostoru. Nebojme se dělat chyby. Všichni známe ten příběh: dva Britové, rok 1938. Chamberlain a Churchill.

Chamberlain říká: „Já přece nemůžu rozpoutat válku, ve které budou umírat lidé. To si nemohu vzít na svědomí. Vždyť nacisté chtějí jenom kousek Československa, a pak nás nechají být. Tak jim to dejme, zachráníme mír pro Evropu.“ A Churchill řekl: „Ne. Pojďme do toho. A ano, budou umírat lidé.“ To bylo velmi těžké rozhodnutí. Kdybych byl tehdy na jeho místě… jasně, Churchill měl načteno, znal historii, viděl, co přijde. Věděl, že Hitler se nezastaví. Ale musel vzít odpovědnost. Jít do toho. I za cenu války. I za cenu smrti. A dnes víme, že měl pravdu on, ne Chamberlain.

Manažeři mají své manuály. Lékaři mají guidelines. Záchranáři mají svoje standardní postupy: přijedete k pacientovi s infarktem a víte přesně, co dělat. Jdete na sál, operujete slepé střevo a víte přesně, co dělat.

Standardní postupy vedou ke standardním výsledkům. Neimprovizujte. Chcete pacienta uzdravit? Postupujte lege artis. (doslova „podle pravidel umění lékařského“, pozn. red.)

Ale lídr? Ten se pohybuje v úplně jiném prostoru. Tam, kde nikdy nikdo před ním nebyl. A tam se dělají chyby. A to, co teď řeknu, není jen pro křesťany: katolíci často říkají, že hlavní je nezhřešit. Ale Bůh po nás nechce, abychom byli bez hříchu. On chce, abychom byli velkorysí. Abychom ten svět měnili k lepšímu.

Bůh po vás nechce, abyste nedělali chyby, přátelé. Chce, abyste šli do těch nových krajin. A tam chyby uděláte. Proč? Protože nejste Bůh. Nemáte všechny informace. Nevíte vše o té škole, o té slečně… možná se spletete. Možná uděláte i vážnou chybu. Ale právě z té chyby můžete vyrůst.

A tady jsme možná u podstatného bodu. Začali jsme tím, že chlapi jsou děcka. Říká to Standa Komárek, říkají to i jiní. Na univerzitách: Alma mater – Matka živitelka. A my tam přijdeme, žmouláme čepici a říkáme: „Chtěl bych složit bakalářku.“ Žmoulám čepici: „Prosím vás, komise, chci magistra.“ „Prosím vás, přijměte můj článek.“ „Prosím vás, habilitace.“ „Prosím vás, profesura.“ A pak umřu. Pořád jsem před nějakou přísnou komisí, která v mém případě posuzuje třeba publikační aktivitu Marka Váchy. A já říkám, že tohle není hra, kterou bych chtěl hrát.

A v církvi? Tam hledáme hlavně Boží vůli. „Pane Bože, řekni mi, co mám dělat. Já to poslušně vykonám.“ A pak vstoupím do řeholního řádu. A ještě z toho uděláme ctnost: „Já jsem poslušný svého biskupa, poslušný svého představeného. On mi řekne, já to udělám.“

Jasně. To je krásné. Ale chlapče, pokud to tak máš, tak zůstaneš děckem až do smrti. Zbavil ses odpovědnosti. Jsi tím axolotlem a zůstaneš jím až do smrti. A sám sis to vybral. Je to svůdně příjemné a ještě to někdo vyzdvihuje jako ctnost. Ale kdykoliv slyšíte něco jako: „Je to rozkaz,“ vždycky si to dejte do závorky. Jaký rozkaz, co? Já jsem Marek Vácha, a když něco řeším, tak si to potřebuji promyslet, rozvážit, ne plnit rozkaz. Mám na to jednu historku: přišla za mnou tehdy maturantka a ptala se, jestli si myslím, že je Boží vůle, aby chodila s tím klukem z béčka. Dneska spolu mají čtyři děti. Takže asi byla. Ale já jí tehdy řekl: „To ti nikdy nesmím říct.“
Pomodli se za to, rozhodni se a pak nes to břemeno odpovědnosti. Riskni to. Třeba to dopadne dobře, třeba ne. Ale rozhodnutí musí být tvoje.

Přechodový rituál – biřmování – si představuju jako poslední turistickou značku na stromě. Dál už musíš jít sám. A postavit si tu svoji katedrálu. Máš před sebou padesát tisíc, sto tisíc možností, co udělat se životem. Tak vezmi rozum do hrsti a udělej z něj něco pořádného.

Židé to říkají krásně. Boží vůle, chlapče? Uvědom si, co umíš, v čem jsi dobrý, co tě baví, co tě těší – co opravdu děláš rád. A pak si uvědom, co potřebuje tento svět. Tam, kde se to protne, tam může vzniknout něco opravdu silného.

Když se vrátím o krok zpět, mluvíme tu o klucích v Česku. Přechodové rituály moc nemáme, do argentinských hor na výpravu taky nechodíme. A teď před tím klukem leží obrovská odpovědnost, sto tisíc možností, a on má přijmout to, že je zodpovědný za své činy. Jak to má ale udělat?

Je to těžké. Řeknu teď něco trochu archaického. Učil jsem na gymnáziu – bylo to koncem devadesátek. Náboženství tehdy teprve získávalo nějakou strukturu. Dal jsem si nohy na stůl, napsal si osnovy a mimo jiné jsem studentům zadával eseje. Třeba jak si představují život po maturitě.

A co mě bouchlo do očí: z těch esejů čišel strach z budoucnosti. Já to nedám. Nedostanu se na vysokou. Ani ji nedostuduju. Když ji dostuduju, neseženu práci. Neseženu byt. Nenajdu si holku. Nenajdu si kluka.

To bylo hodně zajímavé. Na konci 19. století byl úplně jiný duch doby – století páry, obrovský optimismus. Věda jako řešení všeho. Jules Verne měl vize budoucnosti: ponorka do Mariánského příkopu, prokopeme se do středu Země, letadla těžší než vzduch… Už se těšíme na to krásné 20. století, říkali si lidé.

A pak přišli Aldous Huxley a George Orwell. A jejich vize byly úplně jiné. Budoucnost se stala zdrojem obrovských obav. Ve 20. století přišly dva velké výbuchy iracionality: nacismus a komunismus. S rozumem to nemělo nic společného.

Zkrátka ale budoucnost se stala něčím, čeho se bojíme. Orwell píše 1984, Farmu zvířat. Huxley píše Brave New World a najednou je z budoucnosti dystopie.

Možná se tenhle strach propsal i do těch studentských esejí, které jsem kdysi četl. Proto bych chtěl dneska všem maturantům a středoškolákům vzkázat: prosím vás, nebojte se toho. Dáte to. Elegantně to zvládnete. Vystudujete. Najdete si práci. Uděláte díru do světa. Vezmete si nejkrásnějšího kluka nebo holku, kterou potkáte. Nebojte se. Ten život zvládnete. Je zvládnutelný. A je to ve vašich silách.

Jen každý v sobě musí najít tu sílu a tu odpovědnost. Musím přijmout odpovědnost za tento svět. Jinak to nejde. Americká ústava začíná slovy We the people – My, občané. Nevěřme tomu, že to za nás vyřeší politik, nebo církevní autorita, nebo že to za nás nějak vyřeší Bůh, pokud jsme věřící, nebo jeho neexistence, pokud jsme ateisti. Nevěřme na zlaté časy, které nikdy nebyly. Ani na utopii, která nikdy nebude.

Jsme v krizi. A kdo má vyřešit moje problémy? Já sám. Musím v sobě najít sílu, odvahu a odpovědnost. Poradit se můžu s kýmkoliv, s vámi, se staršími lidmi, s kněžími, s lidmi, které mám rád, ale to konečné rozhodnutí musí být moje. Musím se naučit vzít odpovědnost i za svá vlastní selhání, kiksy, chyby. Musím se naučit dělat chyby. Protože jedině tehdy se stávám dospělým.

Dopis dnešní mládeži

Ale když se podíváme na náš systém výchovy, na školství, není to celé proti tomu? Není to spíš kontraproduktivní? Spoustu věcí za děti dělají rodiče. Nedovolí jim tu odpovědnost přijmout. Učitelé taky – školský systém je pořád dost rigidní. Neumíš to? Dostaneš pětku. Ale můžeš si to opravit. A pořád dokola. Nejde to proti té odpovědnosti?

Jo. To říká i sociologie. Dřív to bylo tak, že Honza si vzal tu hůlčičku, do ranečku buchty, šel do neznámé země, občas přespal pod mostem, naučil se řeč, pracoval jako tovaryš u mistra. A vrátil se jako chlap.

Dneska? Chapadla Skypu, WhatsAppu a telefonů sahají všude. Když dítě pošlete studovat do Tasmánie nebo Chicaga, každý den si volá s rodiči. Když má problém ve škole, rodiče to přes tyhle chapadla vyřeší s učitelem v Wisconsinu. A umetají mu cestu. Ale já si myslím, že nejlepší by bylo, když jedu na rok studovat do USA v rámci Global Outreach, hodit mobil do Atlantiku. A celý ten rok nemít s rodiči žádný kontakt. Je důležité zažít si ty krize, zažít si ty situace, kdy se cítím sám. Je to důležité. Pokud mi rodiče umetají pořád cestu, jak se můžu stát chlapem?

Mám jednu otázku a doufám, že nebude za hranou. Není to, co popisujete, tak trochu hereze? Jít proti systémům, které si nás možná chtějí udržet pod kontrolou, ovládat nás? A vy celou dobu mluvíte o tom, že máme převzít zodpovědnost za vlastní život, vymanit se a být svobodní.

Etymologicky vzato to hereze není. Hereze znamená vyjmout něco z celku, odchýlit se. Ale chápu, kam tím míříte. Jedna věc je křesťanství jako takové, jeho zakladatel, evangelia. A druhá věc je to, co se z něj stalo za dvě tisíciletí jako instituce.

Ale ukažte mi jedinou organizaci – ať už politickou stranu, neziskovku nebo církev – kde by se nevyskytli problematičtí lidé a kde nebyla těžká selhání. Vždyť každá instituce je tvořená lidmi. A lidé jsou prostě nedokonalí.

Jistě, může tam být i dobrý úmysl, vést druhé k něčemu vyššímu. Ale Pavel přece křičí na Galaťany: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě.“ A kde je Duch Páně, tam je svoboda.

Pokud jste katolík, podívejte se do Skutků apoštolských. Je tam moment, kdy apoštolové píšou dopis: „Rozhodl Duch svatý a my.“ Představte si, že by dnes biskupská konference napsala věřícím něco podobného. Většina lidí by se zhrozila. Ale tehdy to bylo myšleno vážně, Bůh a člověk jdou ruku v ruce. Dokončují společně stvoření světa.

To znamená… já mám kus odpovědnosti za tento svět. Nestačí říct „Pane Bože, zařiď, ať skončí válka na Ukrajině.“ Je třeba se ptát co děláš ty, aby skončila? Co dělám já?

Boží vůle je: „Řekni, co chceš ty.“ Samozřejmě v rámci určitých mantinelů, ale odpovědnost leží na nás. Člověče, vezmi konečně život do vlastních rukou. Ano, Bůh je s tebou. Ale nebude za tebe řešit všechny tvoje průšvihy.

Pořád se tu vracíme k jednomu zásadnímu slovu – zodpovědnost. Je to něco, co bychom měli předávat dalším generacím? Dětem? A pokud ano, co dalšího jim máme předat?

Zůstanu u tématu tohoto rozhovoru – Exupéry v Citadele píše něco velmi silného: „Pokud budete jen číst slavné básně druhých a nenapíšete žádnou vlastní, pak si zasloužíte, aby vás vyhladily kočovné kmeny.“

A ano, čteme naše krásné básně, Nerudu, Vrchlického, všechno tohle. V kostele posloucháme evangelia, Skutky apoštolské, Boží slovo. A to je v pořádku. Já sám čtu Písmo denně, čerpám z něj, učím se s ním celoživotně pracovat. Ale říkám to i na přednáškách: „Dobře, snažíš se žít podle Bible. Ale zkus napsat třeba list Karlínským.“ Nebo svému právě narozenému dítěti dopis, který mu dáš, až mu bude osmnáct. Co je esencí tvého života? Čemu jsi věřil? Komu jsi věřil? Co chceš svému dítěti skutečně předat?

Nepiš pitomosti na Facebook. Zkus napsat Kazatele. Kritiku intelektu z pohledu intelektu. Nebo Joba – zamyšlení nad utrpením. Prolog Janova evangelia. Zásadní text.

Zkus napsat dopis dnešní mládeži. Co by podle tebe měli maturanti umět, co by měli dokázat? Co bys jim chtěl říct na prahu dospělosti? Jak to napsat, aby si to přečetli, dali to svým kamarádům a možná jednou i svým dětem?

Ano, tvůj text se nestane součástí Bible, to je historicko-teologický fakt. Ale to tě nezbavuje odpovědnosti takové texty psát. Každá generace by měla znovu promýšlet ty základní otázky. A my bychom měli říct té další generaci: „Snažili jsme se o tohle a o tohle. Tohle se nám povedlo, tohle ne. Tady máte svět. Teď je to na vás. Stůjte na našich ramenou a to, co jsme zpackali, zkuste udělat lépe.“

Pane Vácho, je Bůh spokojený s tím, kam jsme se jako společnost dostali?

Řekl bych, že je to špatně položená otázka. Věřím, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, ale zároveň vidí, kým bychom mohli být. Vidí náš potenciál.

V létě jsem byl v Sieně. A tamní mystička Kateřina Sienská ve 14. století říká: „Kdybyste byli takoví, jací byste mohli být, zapálili byste Itálii plamenem.“

A to je ten moment, kdy se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu: láska. To je obrovská energie. Láska tvoří to, co tu dříve nebylo. Stejně jako slovo. Znáte to z pohádek: ze tří milionů slov vyberete ta správná a skála se otevře. Katolíci věří, že Bůh stvořil svět slovem – řekl a stalo se. A já věřím, že podobně to funguje i v našich vztazích, v dialogu. Slovo nejen pojmenuje nějakou dobrou vlastnost, ono ji dokáže i vytvořit. Umění neodráží jen realitu, ono ji utváří. Chci být jako Vinnetou. A ten film mnou pohne.

To slovo ve vás dokáže vidět potenciál. Vidět to, co zatím není naplněné, ale mohlo by být.
Když vám někdo řekne: „Budiž světlo v tvé duši.“ A vy najednou objevíte v sobě sílu, kterou jste vůbec netušili.

Augustin to vystihuje krásně: „Bůh tě miluje. Ale ještě víc miluje toho, kým by ses mohl stát.“ A proto z těch sedmi smrtelných hříchů je jeden obzvlášť zrádný, acedia. (Otec Vácha níže říká, že slovo acedia do českého jazyka nelze přesně přeložit. Pro ilustraci: ve Řehořových Sedmi smrtelných hříších jej zpravidla překládáme jako prostou „lenost“, anglická obdoba tohoto hříchu je pak „sloth“, pozn. editora)

Neumíme to dobře přeložit. Není to obyčejná lenost, že se místo učení koukáš večer na hokej. Je to rezignace. Rezignace na to, kým by ses mohl stát, kdybys sebral odvahu a proměnil svět k lepšímu. Rezignujeme na to být velkým, protože je příjemnější být malým. Rezignujeme na mystické možnosti, které jsou otevřené člověku, protože víme, že to bude bolet. Rezignujeme na to, abychom v sobě objevili, kým bychom mohli být kdyby… protože to není úplně, úplně jednoduché.

Taková rezignace je opravdu jako smrtelný hřích. Židé byli první, kdo přišli s demokratizací svatosti. Řekli: „Vy budete národem svatých.“ Jinými slovy, tohle není výsada pár starých mnichů. Tohle je výzva pro každého z nás. Opusťme církevní newspeak, jde o to, abychom například my tři byli svatí. Ale co to vlastně znamená?

Znamená to žít každý den dobře. Můžeš někomu koupit knihu, která se mu líbí. Pohladíš nemocné dítě, ráno pustíš auto v pruhu, protože někdo třeba spěchá. Vyvenčíš někomu psa. Takové ty drobné, konkrétní skutky. Těmi se naplňuje život. Zakladatel křesťanství to říká moc hezky: „Kdo je věrný v malé věci, je věrný i ve velké.“

Jiný výklad je, že neexistují malé věci. Jakýkoliv drobný dobrý skutek, všechno se počítá. To je být svatý, být blízko Bohu. A k tomu jsme pozváni všichni. Není to výsada mystiků někde na poušti. Je to úkol pro každého člověka.

Mojžíš Maimonides, třinácté století, současník Tomáše Akvinského, říká: „Představte si, že dobro a zlo ve světě právě teď bojuje a síly jsou naprosto vyrovnané.“ To je jak z Tolkiena. A vy jste jazýčkem na vahách. Jak se vám povede den, tak ta strana zvítězí. Když prožijete dobrý den, vítězí strana dobra. Záleží jen na nás.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.