Jan Tuna: Zlatý oblek byl provokace. I za malou naušnici sklízím hejty

V rozhovoru pro náš podcast GS Talks jsme se dotkli nejen těchto kauz, ale i dalších vrstev jeho života. Řeč byla o tom, jak se člověk mění se věkem, jak se buduje osobní styl v době, kdy „pohodlí“ je často důležitější než módní pravidla. Mluvili jsme o novinařině, o tom, co dělá kauza s člověkem i jeho okolím, o hranici mezi provokací a poctivou prací nebo o tom, proč se podle Honzy pasivita přímo podílí na zlu. 

Povídali jsme si ale i o lehčích tématech: o módě, věcech, ke kterým má vztah, o tom, proč mu sedí jednoduchost a kvalita, proč je pro něj důležité cítit se ve věcech dobře nebo proč se na sítích řeší jeho miniaturní náušnice.

O Proměně

Honza Tuna k nám přišel úplně po svém: v mikině a tričku PPK neboli Proklatě Prošlé Kuře. To jsme si nemohli odpustit zmínit. V našem rozhovoru ale svůj vztah k oblékání popsal ví, baví ho provokace i elegance, baví ho móda jako taková a nejvíc důležité je pro něj pohodlí. Když jsme mu pak chystali outfit, drželi jsme se toho, co mu sedí nejvíc – jednoduchost, kvalita a nic zbytečně okázalého. Sáhli jsme po trojici našich „hvězd“ – Barbouru, Tyrwhittovi a Berwicku. Snažili jsme se, aby všechno působilo přirozeně, jako by v tom dorazil už z domu. Protože, jak nám Honza ve svých reportážích ukazuje, kvalita je víc než první dojem.

Honzo, vy jste přišel ve vašich ikonických brýlích. Říkal jste, že jsou takový váš podpis na začátku i na konci vašich reportáží. Takže, co pro vás znamená image a oblékání?

Samozřejmě je to důležitá věc, zvlášť v branži, ve které se pohybuju už dlouhá léta. Ale zároveň jsem na to trochu flink, protože na to prostě nemám čas. Strašně se mi líbí, když je někdo hezky oblečený, sladěný, elegantní nebo sportovní… když je to zkrátka vyladěné.

Já ale žiju tak hekticky, že to nestíhám. Nerad chodím do obchodů, nákupních center… takže na sobě dost často vidím chyby a někdy dostanu od modní policie na frak. Ale faktem je, že když vidím někoho dobře oblečeného, kluka nebo holku, tak si říkám: „Takhle bych to chtěl taky.“ Jenže sám to nedám. Takže většinu roku nosím tričko, džíny, nebo kraťasy.

I kraťasy nosíte většinu roku? 

Jo. Otužuju se. Dřív jsem v zimě lezl do Vltavy i pětkrát týdně, dneska už to tolik nestíhám. Ale otužuju se aspoň studeným vzduchem, takže uprostřed zimy chodím v kraťasech a často bos. Ale líbí se mi krásné boty. Já mám vlastně rád v životě všechno, člověk musí vyzkoušet všechno. 

Kdybyste měl popsat ideální styl, kdybyste měl čas se tomu věnovat, jaký by byl?

Líbí se mi různé styly. Asi nejvíc sportovní, ale zároveň mám rád i elegantní módu, hezký oblek. Jen nemám rád kravaty ani motýlky. Já jsem celkově takový rozevlátý, svobodomyslný. Svoboda je pro mě nejvyšší hodnota. Takže když mám mít utaženou kravatu, není mi to příjemné. Mám rád i kšandy. Vždycky jsem je chtěl nosit, ale nikdy jsem si je nekoupil. Zároveň pro mě platí, že oblečení musí být osobité, ne žádná nuda. Mám rád barvy, ale mám i období, kdy chodím jen v černém. Nebo mě chytne nálada, tak nosím podzimní tóny. Asi se to nedá úplně přesně definovat. Nejčastěji mě stejně potkáte v tričku a kraťasech.

Já vás teď zahlédl v médiích, neměl jste zlatý oblek?!

Měl. To je pravda. To byla vlastně legrace. Loni měl kamarád velkou vánoční párty ve stylu „glamour“. Já se v tom nevyznám, tak jsem se ptal, co to znamená. Říkal: „Hodně blyštivý. Zlatý, stříbrný.“ A já: „Ale já nic takového nemám.“ Možná někde ležel zlatej klobouk, co jsem kdysi vyhrál za pití panáků.

Ale poradili mi koupit zlatý oblek na nějakém levném e-shopu. Tak jsem si ho koupil a vzal ho na ten večírek. A krátce poté bylo finále Zrádců v kině – velká sláva. Přemýšlel jsem, v čem půjdu. A protože rád provokuju, vzal jsem si ho zas. Když se otevírala druhá řada, tak jsem si řekl, že je hezké to propojit: zlatým oblekem jsem zakončil první řadu, tak jím otevřu i druhou. Od té doby rok ležel ve skříni.

Jeden hodně známý stylista mi poslal vzkaz, že je to příšerný. Ale já na některé stylisty kašlu. Více než trendy mě zajímá osobitost. Když je člověk osobnost, tak se neřídí otrocky módními pravidly, ale vytváří je. 

Takže budeme potkávat lidi ve zlatých oblecích?

Nevím, to asi ne. Ale já si tak odůvodňuju, že si můžu vzít, co chci. Je mi jedno, že někdo řekne, že se to nenosí. Měl jsem k tomu i zlaté brýle, ale už jsem je ztratil. Já mám obecně strašnou spotřebu brýlí.

Honzo, když se řekne první dojem, dbáte na něj? Dá se později změnit, nebo to u vás nejde?

První dojem je hodně důležitý. Je to jako instinkt. Říkám to i dětem, když nastupují do nové školy, říkám jim, že první týden je zásadní. A mně se v životě několikrát stalo, že mě u někoho „blikla červená“. Něco mi nesedělo, aniž bych věděl proč. A pak to třeba překryly různé události, ten člověk se choval hezky, přátelsky, profesionálně. Tak jsem si řekl, že jsem se mýlil. A po letech se ukázalo, že ne.

To je skoro novinářský instinkt. Co vás vlastně obvykle trkne?

Oči. Nonverbální signály. Ale zároveň… když to přijde, není to vědomé. Je to setina sekundy. Něco v tom člověku je falešně, neupřímně, nebo třeba až příliš žoviálně.

Držení těla, ruce, gesta, to taky něco ukáže. Ale já nemám rád ty klasické poučky o tom, že založené ruce znamenají odstup. Někdy si prostě chcete ulevit. Je to spíš kombinace signálů a ten intuitivní pocit.

Ale stalo se mi to u několika lidí, pamatuju si přesně, kde jsem seděl, když mě to napadlo. Všechno bylo roky v pohodě… a pak se ukázalo, že ten první záblesk byl správný.

To máte asi hodně vyostřené smysly.

Možná. Ale já zároveň celý život věřím, že většina lidí je dobrých. A chci tomu věřit dál. Takže i když mám špatný pocit, často si řeknu: „Možná se pletu.“ A pak někdy dostanu nakopáno. Ale radši se desetkrát mýlit, než přestat lidem věřit. Když pak na mě někdo udělá podraz, dokážu být fakt zlý. Můžu mu třeba časem odpustit, ale nezapomenu. A takového člověka nechci blízko sebe.

Ani v profesním životě?

Tam je to těžké. Potkávám lidi, kteří jsou výborní profesionálové, ale lidsky to nefunguje. S takovými spolupracovat musíte, ale nepouštíte si je blízko. A pak jsou lidé, kteří jsou skvělí lidsky, ale profesně jim to nejde… a to je peklo. Já jsem hodně sociální. Když někdo působí slabě, potřebuje pomoc, tak mě to obměkčí. A držím ho často v týmu déle, než je třeba pro práci dobré. Ale když talent a charakter jdou ruku v ruce, to je dar. Takoví lidé jsou vzácní.

Jste v médiích už 32 let. Změnila se nějak vaše image? Jak jste vyrostl od začátků na Nově?

Nebylo to úplně vědomé rozhodnutí, ale postupně jsem si uvědomil jednu zásadní věc: nejdůležitější je být autentický. Když nejste dokonale oblečený, lidi vám to odpustí. Ale jen pokud věří tomu, že nejste falešný. Že tomu, co říkáte, věříte i vy. S autentičností samozřejmě přichází i chyby, ale pořád je lepší být autentický a udělat chybu, než hrát divadlo. Lidi to poznají.

Samozřejmě jsem se změnil. Míval jsem dlouhé vlasy, teď mám krátké. Včera jsem ještě měl vousy, ale protože je listopad, dávám si Movember, je důležité mluvit o tom, že rakovina prostaty není legrace a že vyšetření PSA může zachránit život.

Jak jste se vůbec dostal ke krátkým vlasům?

To je vtipné. Letěli jsme s klukama do Íránu, byla to pánská jízda. A cestou z Persepolis jsme míjeli barbershop. Já tam nikdy nebyl. A kluci do mě začali hustit, nejvíc Janek Rubeš, abych se ostříhal. A že prý když já, tak on taky. A tak jsem šel. A to jsem týden předtím v nějakém rozhovoru říkal, že se nikdy nenechám ostříhat, protože miluju svobodu… a že až se ostříhám, budu starej. No, zestárl jsem. (směje se)

A změnilo se toho víc, samozřejmě. Když jsem pracovně chodil na vládu, nosil jsem oblek a kravatu. Dnes už tolik ne. I politici je nosí méně než v devadesátkách. A vrátil jsem se i k náušnici. Tenkrát jsem ji musel na natáčení sundávat, až jsem ji jednou ztratil. Nedávno jsem si koupil novou, křížek. A hned jsem schytal řeči o krizi středního věku.

Za tuhle malou náušnici?

Jo, za tuhle malou náušnici. Jednu dobu jsem tam měl hada, ale toho jsem ztratil. Já všechno ztrácím, brýle, náušnice…

Kdy nastal ten zlom, kdy jste začal trička a módu vědomě používat jako nástroj mediální komunikace? Protože u posledních dvou vašich kauz už máte motiv přímo na triku…

Jo, teď mám na sobě „Pouhých 95 %“ a PPK, „Proklatě Prošlé Kuře.“ Někdo mi poradil, abych to dělal, lidi chtěli merch. Tohle konkrétně merch není, to mám jenom pro sebe, ale „Pouhých 95 %“ jsme krátce prodávali jako limitku. Vzniklo to tak nějak samo, nejdřív byl zájem zvenku, a já si řekl, že to uděláme a začal jsem to nosit. Tohle konkrétní tričko vzniklo tak, že můj hlavní dvorní kameraman a střihač přišel s AI návrhem. Mně se to líbilo, použili jsme to někde ve videu a pak jsem řekl: „Tak z toho uděláme trička.“

Řešil jsem, jestli tam bude PPK, „Proklatě Prošlé Kuře,“ nebo PZK, „Proklatě Zkažené Kuře.“ Jsem rád, že vyhrálo PPK, protože to má druhý význam. Ozvali se mi totiž lidi z KFC, že u nich PPK znamená „porušení pracovní kázně“. Nadřízení jim tím pořád vyhrožují, že „mají PPK“. Psali: „To jste se trefili, to je náš denní chleba.“ Takže PPK má vlastně dvojí smysl. Takže merch na triku… člověk má na sobě vlastní billboard. A já toho využívám.

Když už jsme u PPK, pojďme k samotné kauze KFC. Jak přesně vznikla? Oficiální verze je, že vám napsal zaměstnanec KFC a z toho vyrostla obří kauza. Je to tak?

No, bylo to trochu složitější. Mně chodí obrovské množství námětů, na oficiální mail pořadu i na všechny možné sociální sítě, osobní i pořadové. Upřímně, nedokážu to ani všechno číst.

Hodně lidí se na mě obrací se svými osobními problémy jako na poslední stéblo. Mají pocit, že když zklame policie, státní zastupitelství, soudy, tak zbývá už jen medializace. A někdy to tak opravdu je, třeba u kauzy „Pouhých 95 %“ (kauza zpronevěřování veřejných peněz v ústeckém stacionáři pro postižené děti, pozn. red.) díky tlaku a medializaci dnes už pravomocně sedí bývalá ředitelka stacionáře Helias a otevřela se i další odnož té kauzy. Já když se do něčeho zakousnu, tak to nepustím. Ty kauzy táhnu roky.

Čtvrtého června mi přišla zpráva na Messenger od kuchaře Jirky z Jablonce. Už předtím mi psal jiné věci. Tentokrát napsal něco ve smyslu: „Mám pro vás téma, není to bulvár, je to maso. Máte zájem?“ Odepsal jsem, ale v té době jsem byl zavalený. Poslal mi videa, fotky. A mně to pořád přišlo tak absurdní, že jsem tomu skoro nevěřil. Myslel jsem si, že tak velký řetězec je zárukou bezpečnosti, kontrol. Stejně to říkali i odborníci, s nimiž testuju potraviny: „Fast foody nemá smysl tolik testovat, tam to bývá hlídané.“ No, ukázalo se, že jsme se mýlili všichni.

Třeba v Dánsku už podobná kauza byla celkem rozjetá.

Ano. Ke konci června vyšla zpráva, že v Dánsku zavřeli všechny pobočky KFC kvůli falšování a přelepování trvanlivosti. A to bylo přesně to, co mi Jirka popisoval. První, co jsem si ověřil, bylo datum: jestli mi psal před Dánskem, a jestli fotky a videa vznikly před tím. Protože kdyby to bylo až po Dánsku, mohlo by to znamenat, že se jen inspiroval a chce se pomstít bývalému zaměstnavateli. Ale on to skutečně poslal před dánskou kauzou. A v tu chvíli mi došlo: „Aha, ono se to děje v Dánsku… a zřejmě i tady.“ Tam se spustila lavina.

Jak to pokračovalo dál?

Začal jsem na tom systematicky pracovat. Vyžádal jsem si další informace, materiály. A ještě předtím, než jsem vůbec jel do Jablonce točit, jsem předal zjištění Státní veterinární správě a Státní zemědělské a potravinářské inspekci. Společně s hygienou mají fast foody pod palcem. Legislativně je to komplikované, starají se o to tři instituce, každá má jinou oblast. A SZPI má fast foody teprve od ledna tohoto roku. Ještě než jsem do Jablonce vůbec vlezl s kamerou, SZPI udělala v severních Čechách sérii pěti kontrol. V té chvíli nikdo nevěděl, jak je to velké. Jestli to není jen „jablonecký problém“. Nemůžete hned z prvního podnětu dělat plošné razie po celé republice, to oni ani kapacitně nezvládnou.

Zjistilo se minimálně v Liberci, že se prošlé maso prodávalo. V tu chvíli už byly odebrané vzorky, proběhly kontroly, jen ještě nebyly zveřejněné výsledky a my vyrazili točit do Jablonce.

Vy přitom nemáte za sebou žádný velký mediální dům. Točíte si to sám…

Přesně tak. Za mnou nestojí žádná televize ani velký vydavatel. Já tu tvorbu musím z něčeho zaplatit – techniku, lidi, cestování, čas. Proto mám HeroHero, YouTube, trička, a proto si občas vyslechnu: „Ty na tom musíš hrozně vydělávat.“ Paradox je, že právě tahle nezávislost mi umožnila tu kauzu KFC vůbec rozjet. Jsem přesvědčený, že kdybych byl v nějaké velké televizi, nikdy by se to nerozhoupalo v takové šíři.

Kvůli mechanismům v televizi? Reklamě?

Ano. Odešel jsem už dřív z jednoho velkého média právě proto, že mi zařízli kauzu po předžalobní výzvě. Prostě se lekli.

Hodně záleží, kdo má ve vedení koule. V devadesátkách byli v médiích lidi, kteří chtěli měnit věci k lepšímu a byli ochotní se kvůli tomu i prát. Dneska jsou ve velkých médiích mnohem častěji lidé, kteří to berou víc jako byznys a méně jako poslání.

A ano, funguje to i tak, že firma si v kritickém momentu „nakoupí“ reklamní prostor a svým způsobem přehluší negativní publicitu. Vidíme to i teď: velká média se kauze KFC nevěnují nijak dramaticky. Většinou jen přepíšou tiskovou zprávu inspekce. Mezitím běží masivní reklamní kampaň KFC napříč televizemi, rádii, weby, MHD. Já jsem tím velkým médiím tak trochu „udělal žně“. A oni za ty peníze logicky rádi odvysílají reklamu.

Tohle ale není poprvé, co jste narazil na střet reklamy a žurnalistiky.

Jasně že ne. Klasický příklad: velká potravinářská firma, co koupila Opavii. Piškoty „z darů naší země“. Zjistili jsme, že se výroba tajně přestěhovala do Polska, kvalita šla dolů, a pořád se to prodávalo jako „naše“, nejdražší piškoty na trhu.

Natočil jsem několik dílů. A na poradu najednou přišel člověk z obchodního oddělení: „Máme nabídku na reklamu za hodně milionů. Ale podmínka je, že už o nich nebudeš natáčet.“ Řekl jsem mu dost natvrdo, že to je cenzura jak z učebnice. Že jestli to udělají, tak odcházím a nenechám si to pro sebe. Naštěstí tehdy šéfredaktor stál za mnou a kauza běžela dál.

Argument, který zazněl, byl typický: „Vždyť jsi o nich natočil už dost, lidi to pochopili, teď už to není potřeba. A navíc, ta reklama jde i na tvoji výplatu.“ Mně to bylo jedno. Vždycky říkám, že někdy na začátku 20. století v New York Times platilo pravidlo, že se redakce nesmí s obchodním oddělením potkat ani ve výtahu. Redakce má být nezávislá na majiteli i na inzerci. U nás si ale dneska majitel koupí vydavatelství, přísahá na svoje děti, že do obsahu nikdy mluvit nebude, a pak se zveřejní nahrávky, kde přesně to dělá. Viděli jsme to všichni. Takhle by to být nemělo. Ale je.

Říkal jste, že se v téhle kauze stírá rozdíl mezi bulvárem a „seriózními médii“. Jak to myslíte?

Tahle kauza mi ukázala, že některá bulvární média se chovají daleko víc „veřejnoprávně“ než ta seriózní. Například Expres nebo Extra, kteří si ověřují informace, sami dohledávají, nekopírují jen moje texty, ale chodí si pro vlastní. Tak má novinář pracovat, i když dělá bulvár. Jsem přesvědčený, že každou profesi je možné dělat slušně i neslušně. Včetně bulváru. Znám bulvární novináře, kteří se chovají korektně, ověřují fakta, dávají prostor k vyjádření.

A pak je tady druhý pól. Novinářka mi kdysi volala do auta a ptala se, jestli jsem se rozešel s partnerkou. Řekl jsem slušně, že to nekomentujeme. Odpověděla: „Když nám nic neřeknete, tak si to vymyslíme a napíšeme, a nebude se vám to líbit.“

To je přesně ten rozdíl. Teď v kauze KFC vidím, že „seriózní“ média často jen přepíšou tiskovku SZPI nebo hygieny. Bulvár se v tomhle případě chová profesionálněji. Takže ten klasický rozdíl „tihle jsou seriózní, tihle bulvár“ se dost rozmazává. A možná je to dobře, nakonec je jedno, jak se médium jmenuje. Důležité je, jestli dělá novinařinu poctivě.

Začali jsme kauzou KFC. Co pro vás osobně bylo v téhle kauze nejhorší? Ten moment, kdy jste si řekl, že tohle už není možný.

Je tam víc šíleností. Zaprvé, chodí nám stovky zpráv. Svědectví bývalých i současných zaměstnanců ze všech pozic, manažeři, kuchaři, pokladní… odspoda až nahoru. V detailech se liší, ale v jádru popisují totéž.

Zadruhé, jsou tam stovky příběhů lidí se zdravotními problémy. Od „jen“ průjmů až po hospitalizace. A část z toho už je dnes potvrzená i Hygienickou službou ČR. Máme doložené případy, kdy musela přijet záchranka, lidi skončili v nemocnici na kapačkách.

Konkrétně třeba tatínek z Ostravy a jeho malá dcera. Byli v KFC ve skupině pěti lidí. Jen tři z nich jedli z kyblíku – a tihle tři skončili s těžkými obtížemi. U té holčičky to bylo tak extrémní, že ji musela odvézt záchranka a dávali jí infuze, protože u průjmových onemocnění je největší problém dehydratace. U malých dětí, seniorů nebo nemocných lidí vás to prostě může zabít, pokud se včas nezasáhne.

Proto pořád dokola říkám: jakmile máte po jídle problém, okamžitě k lékaři, laboratorní rozbor a hned hlásit hygieně. Když hygiena přijde včas, má šanci odebrat vzorky. Když to nahlásíte za tři dny, jídlo už tam není a důkaz je pryč.

Teď v Ústeckém kraji, v době, kdy tenhle rozhovor točíme, eviduje hygiena tři případy spojené s KFC. Jeden z přelomu léta a podzimu, pak říjen a listopad. Ten říjnový je ten, u kterého se odebraly vzorky – mladší muž, večer KFC, v noci mu je extrémně zle, záchranka, nemocnice, hygiena vlítla do provozovny.

V mase našli enterobakterie C. Limit je maximálně tisíc kolonií na gram. Oni jich tam naměřili pětatřicet tisíc na gram. Koliformních bakterií tam bylo 3 800, limit je také tisíc. Skoro čtyřnásobek limitu. A to je říjen. V době, kdy už se kauza dávno řeší, běží kontroly, všichni vědí, že je průšvih, a stejně se to děje dál.

Do toho se objevila skupina influencerů, kteří natočili videa ve stylu: „Teď je KFC nejbezpečnější na světě, díky Honzovi je to už v pohodě.“ Já jsem od začátku říkal: na to bych fakt nesázel. A dnes vidíme, že oprávněně, případy z října a listopadu, další hospitalizace, další šetření hygieny. Když jedete v nějakém systému dlouhé roky, nepřetočíte ho jako vypínač.

Jak ten systém podle vás fungoval uvnitř?

Na papíře je nastavený extrémně přísně. V manuálech máte všechno – teploty, časy, pravidla. Realita byla ale podle svědectví jiná. Pravidla se ve velkém obcházela, protože kdyby je poctivě dodržovali, skončilo by to velkými odpisy a menším ziskem.

Manažeři byli přímo motivovaní bonusy podle čísel. Když měli dlouhodobě velké odpisy, skončili. Takže prošlé maso se „řešilo kreativně“. Jak se kauza rozjela, posílal jsem svědectví Státní zemědělské a potravinářské inspekci (SZPI). V jednu chvíli mi sami řekli: „Už nám to neposílejte, nejsme schopni to vůbec zpracovat.“ Tak jsem je rovnou propojil s manažery z poboček, kteří ten systém znali zevnitř a přesně jim popsali, co se děje, když přijde kontrola, jak se co maskuje, čeho si všímat.

Teď mám neověřenou, ale opakovaně se objevující informaci, že se aspoň někde začalo skutečně něco vyhazovat, že vyhodit prošlé maso najednou není úplně sci-fi. Ale zároveň stejné zdroje tvrdí, že se část „triků“ jen přesunula do noci, mimo oči řadových zaměstnanců.

Do toho se přidala paranoia: v Praze údajně dočasně stopli nabírání brigádníků ze strachu, že jim tam „pošlu člověka“. Zaměstnancům kontrolují telefony, hlídají, kdo co natáčí. To už je fakt schizofrenní situace.

Co se dělo ze strany KFC směrem k vám? Snažil se vás někdo zastrašit nebo umlčet?

Oficiálně to byla jedna předžalobní výzva. Ne kvůli KFC jako značce, ale kvůli člověku z vedení AmRestu. To je ten pán, který se objevil v centrále, vyhodil nás odtamtud, nechtěl se představit. Pak se ukázalo, že jde o manažera globálního rozvoje.

Jeho právní kancelář mi poslala předžalobní výzvu, ať nepoužívám jeho podobiznu a další věci. To je běžná hra, právní nátlak, výhrůžky žalobami, snaha vás „udolat“ časem a náklady.

A neoficiálně?

Neoficiálně se ke mně dostala informace, že by se mi velmi dobře finančně vyplatilo, kdybych v tom nepokračoval. Šlo to přes prostředníka, který mě zná a rovnou dodal, že dotyční zjevně nepochopili, jak funguju. Neberu to jako „důkaz“ proti konkrétní firmě, nedokážu to prokázat, proto nikoho nejmenuju. Ale takové nabídky v Česku prostě kolují. Obecně platí: čím víc se mě někdo snaží zastrašit, tím víc mě to nakopne. Samozřejmě nejsem nesmrtelný, člověk má rozum a vnímá rizika, ale kdybychom se všichni báli, nic se nikdy nezmění.

Říkal jste, že právní nátlak je i důvod, proč se velká média do podobných kauz často nehrnou. Jak jste to myslel?

Velké redakce mají právní oddělení, někde dokonce outsourcovanou právní kancelář. Když sedí u stolu právník, který nechce mít moc práce, tak prostě řekne: „Tohle neodvysílejte, bude s tím problém, přijdou předžalobní výzvy…“ a šéfredaktor si řekne, proč si to komplikovat.

Naopak jsem zažil i pravý opak. Mediální právnička Markéta Havlová, podle mě nejlepší v oboru, vždycky řekla: „Tohle ustojíme, natáčej dál, je to důležité, jdeme do toho.“ Takhle má mediální právník vypadat: rozumí právu a má odvahu. Ale to je spíš výjimka než pravidlo.

Jaká je podle vás budoucnost KFC a fastfoodových řetězců obecně?

Fast food jako takový není něco, co bych podporoval. Doma i veřejně dlouhodobě mluvím o zdravém jídle, středomořská kuchyně, ovoce, zelenina, luštěniny, celozrnné věci, co nejmíň smaženého, co nejmíň chemie.

Děti mě za to dlouho neměly rády, protože jsem je do fast foodů bral málo a spíš výjimečně. Ne že bych tam nikdy nevkročil, ale nebyl to „rodinný výlet“.

Paradoxně ale, když už jsem někdy spěchal a chtěl fast food, často jsem dřív volil KFC. Právě proto, že jsem si říkal: „Je to aspoň kuřecí maso, není to mletý bůhvíco.“ Vzal jsem si kousky, ne stripsy, kde si člověk může představovat ledacos. A teď vím, co se s tím masem dělo.

Podle mě v Česku není moc jiná cesta než ta dánská. V Dánsku KFC zavřeli v červnu, odebrali licenci franšízantovi a doteď nemají nového. Tady je to složitější, v Česku je kolem 139 poboček a AmRest měl loni čistý zisk přes půl miliardy.

Z mých informací vyplývá, že americká mateřská firma (Yum! Brands, pozn. red.) je hodně naštvaná. Do Česka přijela manažerka pro Evropu, probíhá hloubkový audit v centrále AmRestu, odebírají se pravomoci místnímu vedení. Údajně je velký problém v tom, že odešli kmenoví, dlouhodobí zákazníci. Ti, co vám dělají stabilní byznys. Tržby na pobočkách prý spadly o 30 až 60 %, některé jedou na horších číslech než za covidu. Amerika to vidí. A bude řešit, jestli to „překryje reklamou“, nebo udělá opravdu zásadní řez.

Já tu kauzu držet budu. Budu do toho šťourat dál a dlouhodobě. Takže zapomenout se na to jen tak nedá.

A kacířská otázka: Je McDonald’s lepší?

Nemůžu říct „lepší“. Obecně: nejsem zastánce žádného fast foodu, ani McDonald’s, ani Burger Kingu, ani Popeyes. Ale podle informací, které mám od lidí, kteří pracovali ve více řetězcích, je KFC v tom, co se tu dělo, prostě extrém.

U jiných fastfoodů se také může stát, že se něco „přetáhne“ nebo pokazí. Někteří zaměstnanci popisují, že se občas i tam něco obchází. Ale ne v takovém rozsahu a systémově. Důležité je i to, že v KFC pracují s čerstvým kuřecím masem, to je nejrizikovější maso na zkažení. Naproti tomu u burgerových řetězců se obvykle používají mražené polotovary, které se rozmrazují podle potřeby.

To neznamená, že je to zdravé. Fast food je pořád jen krizová varianta. Ale z hlediska toho, co se prokázalo v KFC, to opravdu vypadá, že jsou liga sama pro sebe.

AmRest mimochodem vlastní i další značky – Starbucks, Pizza Hut a část Burger Kingu (část přechází pod jinou firmu). I z těchto řetězců mi chodí zprávy o prošlých surovinách. Nemám je zatím ověřené, nedělal jsem testy, nemám kapacitu dělat všechno najednou. Ale předpokládám, že na ně jednou taky dojde, ať už mou rukou, nebo někoho jiného.

Jak je možné, že se o problémech KFC nemluvilo dřív, když tím prošly tisíce zaměstnanců?

Protože většina z nich se bojí. Mají podepsanou mlčenlivost a netuší, že se nemůže vztahovat na trestnou činnost. Jsou to často mladí brigádníci, pro které je to první práce. Autorita jim od začátku řekne: „Takhle se to dělá.“ A oni to berou jako normu. Anebo někteří možná psali do médií, která to prostě neřešila.

Jirka z Jablonce byl ta jedna vločka, která spustila lavinu. V kombinaci s Dánskem. Kdyby se zároveň neobjevila zpráva, že v Dánsku zavřeli všechny pobočky kvůli přelepování trvanlivosti, možná bych tomu zpočátku taky nevěřil. Ale v momentě, kdy se tyhle dvě věci sešly, už to nešlo ignorovat. A navíc já své kauzy nepouštím. 

Jak poznáte, které kauze stojí za to se věnovat? Když vám chodí tolik tipů na reportáže, co rozhoduje o tom, že si řeknete: „Tady to smrdí, tohle musím prověřit?“

Některé věci poznáte na první pohled. Třeba že jsou sice drsné, ale prakticky netočitelné. Typicky rodinné spory a tahanice o děti. Vím, že se v téhle oblasti dějí obrovské nespravedlnosti a že úřady někdy fungují příšerně, ale jako novinář do tohohle vstupujete strašně těžko. U nikoho nejste v ložnici ani v kuchyni. Jeden vám popíše situaci takhle, druhý úplně opačně. A vy vlastně nikdy nevíte, jak to je. U dětí je to ještě citlivější. Takže tyhle věci většinou nedělám. Takže u některých tipů cítím, že do toho nemám vstupovat, u jiných naopak, že má smysl to zkusit. Pak začíná klasická práce – ověřování, další svědectví, dokumenty.

Teď u KFC už maily nestíhám ani číst. Sociální sítě si pořád spravuju sám, což je šílený, těším se, až budu moct být chvíli offline. Oficiální mailovou schránku proto čtou dva lidé, Dominika a Maťo. Třídí všechno, dělají předvýběr, ukládají věci na později a to nejdůležitější mi posílají dál.

Důležité pro každého, kdo píše: dát na sebe kontakt, hlavně telefon. Když se ukáže, že je to důležité téma, potřebuju se spojit rychle.

Ta selekce je těžká a nikdy nebude stoprocentní. Upřímně, celá kauza KFC by možná nikdy nevznikla, kdyby se nestalo to Dánsko. Bez toho by Jirkova zpráva klidně mohla dodneška ležet zapadlá v Messengeru. Ta vločka by nesrazila lavinu.

Takže po KFC půjdete po dalších značkách pod AmRestem?

Tohle nemůžu říkat dopředu. Jednak kvůli práci samotné, ale hlavně proto, že vždycky záleží na tom, jaká svědectví a podklady dorazí. Jediné, co můžu říct jistě: nejsme na konci ani příběhu KFC, ani příběhu celé té firmy. Tuhle práci dělám dlouho a chci v ní pokračovat. A jsem přesvědčený, že další věci teprve přijdou.

Ale nechci nikoho preventivně strašit. Je to jednoduché: dělejte věci poctivě, nepodvádějte a nemusíte se bát ani Tuny. V nejhorším případě na vás vlítnu, zjistí se, že je všechno v pořádku, a ztratíme jen čas.

Když se podíváte zpátky, jaké vaše kauzy měly největší dopad? Co byste vyjmenoval jako ty nejzásadnější?

KFC je dnes určitě jedna z největších kauz. Jednak proto, že jde o globální řetězec, jednak proto, že proti němu stojí pár lidí, jeden Tuna a malý tým.

Velké byly i jiné. Třeba Bubbleology. Po reportážích a laboratorních testech (azobarviva, složení) přišla česká firma o franšízu pro celou střední Evropu. Nebo Denní stacionář Helias, kauza  „Pouhých 95 %“. Podvody s penězi pro lidi s postižením. Na základě medializace padla prvoinstanční i pravomocná odsouzení, otevřely se další větve kauzy. Další třeba Chlorpyrifos v mouce, zakázaný pesticid, na úrovni bojové chemické látky, nalezený v mouce z Agrofertu / Penamu prodávané v Tescu. Testovala to špičková laboratoř VŠCHT, odborníci kvůli tomu chodili k soudu. Firma nás žalovala a prohrála.

A pak jsou kauzy, kde se podařilo změnit trh. Dlouho jsem upozorňoval na azobarviva v limonádách; malinovka byla jedna chemická lázeň; po několika reportážích museli velcí výrobci složení změnit- Trvalo jim roky najít přírodní barviva, která nevyblednou a nápoj se nezkazí, ale dokázali to a já o tom mluvil i pozitivně, protože nechci jen „dávat přes držku“, ale taky ukazovat, když někdo něco napraví.

A pak je kauza, na kterou jsem docela hrdý z jiného důvodu. To byla podvodná soutěž Sexy Games na Óčku, noční interaktivní pořad, jednoduché otázky typu „černý pták na tři písmena“, lidi volají, platí šílené částky za minutu, moderátorka je hecuje, že „nikdo nevolá“.

My s Jankem Rubešem jsme jednou seděli v redakci a točili jsme to. Hodiny jsme čekali na lince, prošustrovali peníze a nikdy jsme se samozřejmě nedovolali. To je ta největší prasárna: volají často lidé v exekucích, v průšvihu. Vidí, jak jim tikají stovky a tisíce, říkají si: „Když to teď položím, o ty peníze přijdu. Když vydržím a vyhraju, zaplatí se to.“ Jenže nemají šanci. Po odvysílání reportáže a konfrontaci s tehdejším majitelem, což byl Babiš, soutěž během dvou dnů skončila. Babiš pak veřejně slíbil lidem vrátit pěníze. Jak přesně to dopadlo, si dnes už nepamatuju, ale pořád platí: okrást zoufalého člověka není menší zlo, ale větší.

A pak jsou politické kauzy, třeba Grossův byt z éry televize Nova. Kvůli tomu jsem tam málem skončil už tehdy, protože do hry vstoupily zájmy majitele televize. Nakonec jsem odešel později, ale tyhle věci formovaly to, jak dnes dělám novinařinu.

Jak se Jan Tuna kvůli téhle práci změnil? Přišel o iluze, nebo si je ještě pořád trochu drží?

Iluze si držím. A chci si je držet do konce života. Pořád jsem přesvědčený, že naprostá většina lidí na téhle planetě je v jádru dobrá. I ten, kdo dělá svinstva, někde uvnitř ví, že dělá něco špatně, i když si to navenek racionalizuje. Ano, v konkrétních věcech o iluze přicházím každý den. Třeba u fast foodů: vždycky jsem věděl, že to není zdravé, ale měl jsem iluzi, že aspoň hygienické standardy a bezpečnost jsou svaté. Teď vím, že nejsou.

Ale o tu velkou iluzi nepřijdu: že existuje vyšší spravedlnost. Můžete tomu říkat karma, Bůh, vesmír, Boží mlýny… je mi jedno, jaké slovo si zvolíte. Jsem o tom upřímně přesvědčený. Zní to paradoxně, ale já hodně pochybuju. To, že v reportážích působím rozhodně, je až poslední krok. Tomu předchází měsíce pochyb, ověřování, vnitřních debat. Ale jedna věc je ve mně pevná, zlo nesílí samo od sebe, ale kvůli lidem, kteří nedělají nic. Žádný nacismus ani komunismus by nefungoval bez mlčící většiny, která sklopí hlavu a řekne si: „Mě se to netýká, stejně nic nezmůžu.“ To je podle mě úplný nesmysl. Tím zlu pomáháme.

Máme to ve všech příbězích, v pohádkách, v Pánovi prstenů, v Harry Potterovi. Malej hobit, malej kluk proti obřímu zlu. A stejně to má smysl. Říkali to Palach, Olga Havlová: každý z nás by měl bojovat proti zlu, na které stačí. Nemusíte zachraňovat planetu. Stačí dělat správnou věc ve svém okruhu. Já si to překlápím i do úplně obyčejného života. Platíte v obchodě, prodavačka vám něco nenaúčtuje. V hlavě naskočí pokušení: „Ušetřil jsem.“ Ale já si řeknu: „Co když jí to pak dají k náhradě? Co když je na tom blbě?“

Na jedné straně stojí ďábel, který vám našeptává: vem si výhodu, nikdo to nepozná. Na druhé straně svědomí. A vy si vyberete. Stejné je to s tím, když v lese vidím plechovku. Vždycky se mi ji nechce zvedat, je to špinavý, bůhví, kdo na to sahal. Ale vzpomenu si, jak jsem jednou viděl v plechovce zaklíněnou ještěrku, která tam vlítla za zbytky sladkého nápoje, a umřela tam. A prostě tu plechovku zvednu a vyhodím. Tohle jsou malé volby, ale dělají velký svět.

Jsem přesvědčený, že všechno, co děláme – dobré i špatné – se někde zapisuje. Do nějaké pomyslné knihy s bílými a černými stránkami. A dřív nebo později se to vrátí. Z pohledu našeho krátkého života to někdy vypadá, že podvodníci a hajzlové si žijí skvěle a nic se jim neděje. Ale ono to jednou přijde. Ten účet dorazí často v momentě, kdy už ani nevíte, za co to je.

Kundera ve Směšných láskách píše, že žijeme se zavázanýma očima a až po čase nám někdo sundá šátek a my pochopíme, proč se některé věci děly. Mně se to stalo mnohokrát: něco se zpočátku zdálo jako katastrofa, ale nakonec mě to poslalo na cestu, kterou bych si jinak netroufl a jsem za ni rád.

Takže jak se změnil Jan Tuna?

Jsem starší, unavenější, trochu víc prošedivělý, teď zrovna vyholený. Nespím tolik, jsem víc ve stresu. Ale základ je stejný, chci bojovat se zlem, na které stačím. Dělat věci, které považuju za správné a morální. A doufám, že když nás takhle bude přemýšlet víc, bude na světě líp.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.