Jan Révai: Můj život je hollywoodský sen

Voskované bundy

Svetry a mikiny

Kalhoty

S Honzou jsme se bavili o jeho vztahu k módě a oblečení, o kostýmech, které herci pomáhají hledat postavu, i o tom, proč do obchodů chodí jen výjimečně a některé kousky si raději odnáší rovnou z natáčení. Řeč ale přišla i na cestování, vznik Vandráků, dlouhé měsíce na cestách bez rodiny, ponorku mezi kamarády i to, co s člověkem udělá návrat domů. A mluvili jsme samozřejmě i o štěstí, vděčnosti, blízkosti smrti nebo o okamžicích, které člověku připomenou, že život je vlastně jeden dlouhý proces proměny.

Proměna

Honza k nám dorazil v pohodovém, civilním outfitu. Funkčním, nenuceném, bez složitého kombinování - ostatně přesně tak, jak o svém vztahu k oblečení mluví i v rozhovoru.

Pro menší proměnu jeho stylu jsme zvolili kombinaci strukturovanějších a výraznějších kousků, které ale pořád respektují jeho přirozenost. Základ tvoří voskovaná bunda Merchant z kolekce Steve McQueen™ International ve stylu bomberu. Legendární a krásný kousek. Voskovaná klasika.

Mikinu jsme pak vyměnili za jemný vlněný svetr od italské značky Brooksfield a manšestráky za Honzovy vlastní džíny.

Prohlédnout voskované bundy

Honzo, co pro vás vlastně oblečení znamená? Definuje vás nějak, nebo ho naopak moc neřešíte?

Doufám, že mě nedefinuje. Už když jsme tady vybírali oblečení na focení, říkal jsem, že jsem v tomhle hrozný. Já to prostě neumím. Respektive mám v hlavě nějakou představu, co by mi asi mohlo sedět, v čem bych se dokázal prezentovat a co by se mi líbilo, ale nebaví mě to hledat, vybírat a zkoušet. I v divadle a při natáčení jsou ty převleky vlastně dost otravné. Pořád si něco zkoušíte, pořád kolem vás někdo pobíhá a do něčeho vás navléká. 

Taky se to mění podle období. Věřím, že jsem měl před lety fázi, kdy mi na oblečení záleželo mnohem víc a vybíral jsem si ho. Dnes už vlastně nenakupuju. Většinou mi něco přinese Zuzka (Zuzana Šulajová, Honzova manželka, pozn. ed.), nebo se mi něco zalíbí při natáčení a poprosím kostymérky, jestli to ještě budou používat, že bych si to třeba odkoupil. Do obchodů prakticky nechodím, nebaví mě to vyhledávat. Když jdu kolem výlohy a něco mě zaujme, tak si to jdu vyzkoušet, a když mi to sedí, vezmu si to. Ale to je tak jednou za rok.

Ale oko na to máte. Dnes, když jsme vybírali oblečení, vybral jste si ho sám a sedělo vám skvěle. Takže asi už víte, co vám sluší a co ne.

To asi ano, ale myslím, že na tom mají velký podíl právě kostymérky a některé postavy. Možná jsem měl na sobě už tolik kostýmů, že dokážu odhadnout, co nechci, v čem se necítím dobře nebo co se mi nelíbí.

Pamatujete si na nějakou roli, ve které vám bylo v kostýmu opravdu dobře? Tak dobře, že jste si něco chtěl vzít i do běžného života?

Nevím, jestli celý kostým, ale jednotlivé věci ano. Třeba teď jsem si odnesl jednu bundu z natáčení, protože se mi líbila. Když jsme třeba točili Extraktory, tak tam byly taktické věci určené pro boj nebo tenhle typ sportu. Kuba Štáfek chodí třeba pořád na airsoft, takže byl vybavený z domova a ty věci měl. Mně se to všechno muselo dodat a vyzkoušet. A říkal jsem si: sakra, to je dobrý, to je funkční, to opravdu funguje. To mě bavilo. Ale nikam si to nevezmete. Tedy vezmete, ale jen na plac nebo když si jdete zastřílet.

Podobně to bylo třeba i u Bohémy. Tam byl ten kostým vlastně hrozně příjemný. Ale taky v tom nikam běžně nechodíte.

Profese cestování

Daří se vám tu roli po natáčení nechat na place? Nebo si s sebou někdy odnášíte i nějaký pocit spojený právě s kostýmem? Někteří herci nám říkali, že se jim to úplně oddělit nedaří.

Ono záleží na roli. Když je to něco, co ve vás zanechá silný prožitek, nějaké ublížení nebo něco těžkého, co nejde jen tak setřást, tak chápu, že to někomu může připomínat i kostým. Já asi neměl žádnou takovou roli nebo kostým, který by ve mně zanechal něco tak intenzivního, že bych si to s sebou nesl dál.

Tedy vlastně, teď jste mi něco připomněla. Když jsem točil poměrně velký projekt s Číňany, který se tady natáčel tři měsíce a potom jsme ještě jeli dotáčet do Číny – jmenovalo se to Last Visa a bylo to z období války – tak jsem tam hrál jednoho z největších nácků. Měl jsem skutečně černou esesáckou uniformu. Byla to skvělá uniforma, ale po čtrnácti dnech jsem ji nesnášel. Takže v tomhle případě se mi to stalo, ano. Ale bylo to i tím, že vás ta uniforma srovná. Jakmile si ji obléknete, jste narovnaný, pořád jste v nějakém postoji, v nějaké póze, ten kostým vás k tomu nutí. A když v tom pak jste skoro denně tři měsíce, tak už je to protivné. Jste tím svázaný.

Takže je kostým pro herce důležitý pro to, aby byla role dokonale ztvárněná? Umíte si představit hrát v obyčejném oblečení, bez kostýmu?

Já nejsem úplně zastáncem toho, co někteří kolegové dělají – že se na představení ani nepřevlékají a hrají v tom, v čem přijeli. To mi trochu vadí. Myslím si, že charakter role by měl být nějak podpořený. Kostýmní výtvarníci to studují, přemýšlejí nad tím, chtějí tu roli něčím vystihnout nebo něco podtrhnout, možná i její charakter. A když se tohle úplně vynechá, přijde mi to škoda.

Já od začátku jakéhokoliv zkoušení říkám: „Dejte mi už kostým.“ V tom kostýmu se pro tu postavu cítím. Když se mi na něm něco nelíbí, řeknu to. Třeba že je ta postava uvolněnější, tak si vyhrnu rukáv nebo něco podobného, co tomu charakteru pomůže. Kostým je důležitý. Kolikrát si ho vezmu na sebe a řeknu si: tak, teď už to mám.

Kde kromě kostýmu hledáte energii té postavy?

V komunikaci s režisérem. Od toho jsou explikace, aby herec pochopil postavu a měl všechny informace, které potřebuje, aby do ní mohl vložit vlastní energii, a tím vlastně i energii té postavy. Pro mě je nejdůležitější komunikace s režisérem: jak to pojmout, jaký ten člověk má být, proč jedná tak, jak jedná. Když si člověk přečte scénář, pochopí souvislosti a to, proč se co děje. Ale každý do toho stejně chce dát i něco ze sebe. Takže pro mě je nejdůležitější opravdu komunikace.

Má podle vás herectví, film nebo divadlo něco společného s cestováním? Kromě toho, že jste herec, jste i velký cestovatel. Vidíte tam nějakou spojitost?

Nevím, jestli přímo spojitost, ale něco společného to mít může. Chci ale říct jednu věc: herectví a cestování jsou pro mě vlastně dvě různé disciplíny. Nebo dvě profese, když to tak řeknu, i když cestování asi úplně profese není…

My máme s Pavlem a Hynkem (Liška a Bernard, dohromady Vandráci, pozn. ed.) štěstí, že jsme si vymysleli pořad, který nám umožňuje prožívat něco, co může prožívat vlastně kdokoliv. Ale zároveň to můžeme přenášet dál. A díky tomu, že jsme herci, si s tím můžeme i nějak hrát a předkládat to lidem tak, jak chceme. A to je velké privilegium. Spousta cestovatelů, možná větších než jsme my, motorkářů a chlapů, kteří jezdí po světě, si to taky natáčí na GoPro, taky si dělají videa, taky je mají někde na YouTube. Možná je jen nikdo nezná a možná to mají ještě zajímavější. My se proto snažíme do toho napasovat i nějakou dramaturgickou linku, aby to nebylo jen o cestování. Takže jestli to má něco společného? Já vlastně nevím.

Když nějakou cestu plánujete, přemýšlíte už dopředu i o tom, jak ji uchopíte, jak ji budete vyprávět? Nebo je to spíš tak, že sednete na motorky a uvidíte, co se stane?

Je to vývoj. Když jsme začínali, pozval nás do svého projektu Egon Kulhánek, ředitel karlínského divadla, který si podle vzoru Ewana McGregora a Charlieho Boormana udělal pořad Moto cestou necestou. Vždycky si pozval tři známé tváře, herce nebo zpěváky, a jelo se někam na výlet.

Tehdy mě zval do Maroka, ale nemohl jsem, protože jsem zkoušel Letní shakespearovské slavnosti. Jeli tři kluci, kteří se myslím vůbec neznali, a úplně to nesedlo. Druhou cestu už jel s Pavlem a Filipem Blažkem do Turecka, a to se, myslím, povedlo. Pak chtěl pokračovat dál a jet do Gruzie. Filip už nemohl, tak si vzpomněl na mě. Zavolal mi a já řekl: „Kdy? Jedeme? Jasně, chci.“

A tam jsme zažili něco, co si sedlo samo od sebe. S Pavlem jsme se do té doby neznali, jen jsme o sobě věděli. A během té cesty jsme se poznali, pochopili svoje role, hierarchii mezi producentem, námi a celým týmem. Všechno fungovalo. Gruzie byla nádherná, lidé skvělí a povedlo se to.

Pak přišla Jižní Amerika: Bolívie, Chile. A tam jsme pochopili, že nás je moc. Doprovodné vozidlo, Hynek s Alešem jako kameramani, řidič, Egon, my tři. Bylo nás zkrátka hodně. A navíc jsme s Pavlem začali cítit, že jsme příliš organizovaní, že už si nemůžeme dělat úplně to, co chceme. Egon byl jako producent zodpovědný, takže nás logicky nepouštěl do věcí, do kterých bychom jinak my rádi šli. A tak jsme si řekli, že nás to takhle nebaví. A z toho vznikli Vandráci.

Když jsme pak jeli naši první vandráckou cestu do Střední Ameriky, vůbec jsme nevěděli, jak to dopadne. Jen jsme věděli, že to musíme dokázat, že pojedeme jen my tři a všechno si uděláme sami. A riskli jsme to. Riskovala i Prima, která nám to umožnila, protože vůbec nevěděla, co přivezeme za materiál. Jeli jsme tam na tři měsíce, vlastně na čtvrt roku, s tím, že uvidíme, co se stane.

Tam jsme opravdu mohli jet doleva, doprava, kam se nám chtělo. Když zapadalo slunce, ustlali jsme si. Vyhýbali jsme se městům, chodili za lidmi a příběhy vznikaly samy. To už třeba na Papui nešlo. Tam jsme museli mnohem víc přemýšlet, co chceme sdělit. A hlavně jsme nechtěli, aby každá cesta byla stejná. Nechtěli jsme točit jen cestopis, chtěli jsme z toho mít celovečerní film.

Takže ano, mluvíme o tom, vymýšlíme to. Ale nikdy to nedopadne přesně tak, jak si na začátku představíme. Vždycky se stane něco, co nás posune jinam.

Na Papuu jste se připravovali snad pět let, i kvůli covidu. Jak náročné je skloubit to, že tam člověk chce opravdu být a prožít to, a zároveň pořád myslet na to, že musí přivézt film?

Je to žrout zážitků. Co byste na dovolené prožívali naplno, tady prožíváte tak z padesáti procent, protože pořád myslíte na záběry. Na kompozici, na to, aby vám něco neuteklo, co se může hodit. Všude se může stát něco, co potřebujete natočit.

Jde to vůbec, když jedete na motorce? Myslet na záběry a zároveň jet?

Jde. Pořád si říkáte, co ještě nemáte natočené, co by bylo dobré dotočit. Kromě příběhů, které vás potkávají samy od sebe, chcete mít i průjezdy, detaily, slow motiony, něco, co tomu dá rytmus, barvu a objem. Pořád nad tím přemýšlíte. Takže ano, je to žrout zážitků. Ale neznamená to, že to neprožíváte. Prožíváte. Jen pořád s vědomím, že si nemůžete říct, že dneska se na to vykašleme, dneska točit nebudeme.

Vrací se vám to pak ve střižně? Když se na ty záběry díváte zpětně?

Neřekl bych, že bych to prožíval zpětně. Ve střižně začíná nové dobrodružství. Je tam obrovské množství materiálu, který se musí zúžit do nějaké stopáže a vybrat. A zároveň to musíte dramaturgicky poskládat tak, abyste se dobrali k něčemu, co jste si na začátku řekli. To je velký proces. Stejně velké dobrodružství jako být tam.

Cíťa a realista

Když vás poslouchám, říkám si, co to musí dělat se vztahy. Jste tři měsíce se stejnými lidmi, bez možnosti na delší dobu utéct, jste mimo komfortní zónu, řešíte stres i praktické věci. Je to zkouška přátelství?

Je. A je to těžké nejen ve vztahu k těm ostatním, ale i v sebereflexi. Každá taková cesta je velká sebeanalýza a poznávání sebe sama. Nejen těch kamarádů, ale hlavně sebe. Řešíte situace, které doma můžete odložit, probrat s někým, nechat být. Tady ne, tady je musíte řešit hned, protože víte, že za pár dnů musíte odjet dál. A ty věci se vrší, hromadí a někdy vyústí v konflikt. Samozřejmě tam fungují ega nás všech. Každý jsme jiný, každý máme jinou citlivost, vnímání, jiný způsob prosazování. Občas je těžké se nejen pochopit, ale i sladit v tom, co vlastně chceme. Je to složitý proces.

Ve Střední Americe jsme měli ponorku taky. Dokonce jsme se v Guatemale rozdělili a každý si část projel sám. A z toho jsme se poučili. Na Papui tohle nešlo, tam se rozdělit nemůžete. Takže člověk musí pořád pracovat sám se sebou, s ústupky, s prosazováním, s nadhledem nad věcmi, které by ho jindy úplně vykolejily.

Vztahy se tam prostě mění. Nejdřív je euforie, kamarádství, radost z toho, co se daří. Pak může přijít vztek, protože ne vždycky máte stejný názor a někdo si ho prosazuje razantněji než druhý. Je to složitý proces, který se pořád vyvíjí. Máme fáze, kdy jsme opravdu jednotní, a máme fáze, kdy se úplně rozejdeme a nesouhlasíme.

Co jste o sobě díky cestování zjistil?

Že je hrozně složité najít určitý balanc. Nejen v přátelství, ale i sám v sobě. Do jaké míry něco nechat být a do jaké si za tím stát. Ono se to týká i tvůrčího procesu. A přišel jsem na to, že to prostě není jednoduché.

Co konkrétně? Co ve vás vlastně vyplavalo, na co byste jinak nepřišel?

Nechci, aby to vyznělo tak, že s někým je všechno složité. To je prostě určitý proces, který kdo nezažije, ten ho nepochopí. A já to asi neumím úplně přesně popsat tak, že bych řekl: v tu chvíli mě štve Hynek, když mu něco říkám a on mě nebere vážně. Nebo mě štve Pavel, když si prosazuje něco, co pro mě není důležité a pro něj ano. To jsou prostě situace, které se dějí. A myslím, že je to někdy vidět i na tom výsledku.

Naučil jste se díky tomu i nějak pracovat s vlastními emocemi, náladou a pocity? Bylo to na těch cestách nutné kvůli kompromisům? Nebo jste mohl nechat ego, ať si dělá, co chce, a ono to nějak dopadne?

Myslím, že je to podobné jako v domácnosti. Jenže samozřejmě s tím rozdílem, že doma můžete na chvíli odejít, kdežto tam ne. Ale ty situace jsou podobné. Buď to někdy vybublá a řekneme si to na rovinu, nebo to někdo dlouho dusí v sobě a pak je z toho otrávený delší dobu. Takže ano, učíme se s tím zacházet.

Ve filmu působí Pavel Liška jako pocitový vypravěč, skoro na pomezí reality a magie. Vy naopak působíte racionálněji. Je to tak i v životě? Jste opravdu racionálnější než Pavel?

Každý to popisujeme trochu jinak. Pavel by vám asi řekl, že jsem ignorant, který nevnímá věci mezi nebem a zemí. Ale to samozřejmě říká v rámci humoru. Máme rozdílné pohledy na různé situace, ale zároveň se ve spoustě věcí doplňujeme a myslím, že si rozumíme. Jinak by to nemohlo fungovat.

Takže jste v reálném životě stejně realistický, jako působíte v dokumentech? Jaký je vlastně mezi vámi a Pavlem rozdíl?

Asi jde hlavně o způsob vyprávění. Pavel je opravdu bravurní pocitový vypravěč. Když vidím jeho texty na Instagramu, ty dlouhé úvahy pod fotkami, tak to je na mě až moc dlouhé, ale má to svoje opodstatnění. Já tohle neumím. Neznamená to ale, že se neumím bavit o věcech mezi nebem a zemí. Jen to možná neumím tak podat. A jestli jsem realista? Myslím, že asi ano.

Jenže vy jste o sobě v DVTV říkal, cituji: „Odmala jsem byl dobrodružné povahy. Jsem ten Vodnář, který poletuje a všechno si idealizuje. Mám rád výzvy, hory, západy slunce a západ.“ To mi přišlo trochu v kontrastu s tím racionálním dojmem. Jaká je tedy vaše skutečná esence?

Možná mě překvapuje, že vám to přišlo až tak racionální. Asi je to opravdu v kontrastu s Pavlem. Ale ano, to, co jste citovala, podepisuji. Jsem takový. Jsem Vodnář, který má rád výzvy a dobrodružství. Odmalička jsem to tak měl a celý život si trochu žiju na svém obláčku. Koneckonců celý můj profesní život je vlastně jeden velký hollywoodský sen, který se mi daří žít dodnes. Nikdy to nebyla moje jasně formulovaná meta, ale asi to tam někde bylo. Každý malý krok k nějakému ideálu, ať už ve sportu nebo v herectví, mě vždycky posunul dál. Takže racionalita v tom procesu určitě nějaká je, ale zároveň si umím ulítávat i v těch „meziprostorových“ tématech mezi nebem a zemí.

Život je jinde

Jaké to pro vás je být tak dlouho bez rodiny? Jen s kamarády, mimo vlastní vztahy a mimo domov? Je to těžké?

My už jsme na to vlastně všichni dopředu připravení. Tím, jak se ty cesty dlouho plánují, je na to připravená i rodina. Zuzka to bere úplně skvěle a podporuje nás. Dlouho dopředu řešíme, jak to budeme komunikovat s kluky. Dnes už jsou větší, tak by to možná nesli líp, i když člověk nikdy neví. Někdy to děti paradoxně nesou hůř ve vyšším věku, protože ty malé ještě úplně nevnímají časovou osu.

Ve Střední Americe to bylo úplně v pohodě, na Papui už to také nebylo tak dlouhé, dva měsíce nejsou tak hrozné. Připravujeme se na to a nějaký zásadní problém s tím nemáme. A když tam jsem, snažím se na rodinu nemyslet, protože mi samozřejmě chybí. Jenže mně chybí i tehdy, když si jedu na dvě hodiny zajezdit na motorce. Vždycky si říkám, jestli to nepřeháním a jestli bych neměl být raději s kluky. Jenže pak zůstanu doma, chci něco podniknout a oni zrovna nechtějí. Tak si říkám, že jsem klidně mohl jít na motorku nebo na hokej.

Já jsem si vždycky budoval nějaký režim. Vedle toho dobrodružství musím mít i řád. Baví mě mít věci v nějakém sledu, těšit se na ně, připravovat se na ně a některé si opakovat – ať už je to hokej, trénink na motorce nebo něco jiného. Když ten rytmus nemáte, všechno se tak rozmělní. A když pak přijedu na cestu a jsem bez rodiny, snažím se soustředit na to, že teď jsem tady a mám se věnovat tomu, kvůli čemu jsem přijel.

A někdy se opravdu dostaví pocit štěstí, že i bez rodiny zažíváte něco silného. Ale zároveň pořád myslím na to, že bych si přál, aby to viděli taky, aby tam byli se mnou.

U Pavla jsem si třeba všiml, že je velký introvert a samorost. Umí být sám a i ty prožitky má hodně v sobě. Vedle něj jsem zjistil, že jsem vlastně sdílný, že potřebuju říct: „Ty jo, vidíš to? To je nádherný.“ A s někým to prožívat. A když jsem sám, těším se na to, že to jednou ukážu rodině, že je tam vezmu.

Ve Střední Americe jsem je pak opravdu vzal do Mexika a byli jsme i na několika místech, kde jsme byli předtím s kluky. Bylo mi krásně. Takže ten prožitek je rozpolcený: jsem šťastný, že tam můžu být, že vytváříme něco hodnotného, že po nás snad něco zůstane, že předáváme nějakou energii a radost. A zároveň tím trpím, protože mi chybí.

Slyšela jsem, že doma opravdu „stříhali metr“, než jste se měl vrátit.

Ano, to jsme si tehdy vymysleli. Rozměřili jsme metr podle počtu dnů. Jenže občas na to třeba týden zapomněli, takže pak ustřihli celý kus najednou.

A co návrat? Není krutý? Tři měsíce jste na druhém konci světa, zažíváte něco úplně jiného než škola, nákupy a běžný provoz. Jak těžké je vrátit se zpátky?

To je něco, co člověk nezná, pokud to nezažije. Trochu se to ve vás bije. Strašně se těšíte domů, ale zároveň víte, že chvíli potrvá, než se vrátíte do normálu na sto procent. Chcete všechno říct, všechno ukázat, sdílet energii, kterou jste si přivezl, a zároveň vám chybí to místo, odkud jste právě přijel. Jako by se duše vracela později.

Je to těžké. Už během cesty jsem cítil, jak těžké je sdílet to se svou rodinou. Pořád jsem volal domů, ideálně s kamerou, abych něco ukázal. A Zuzka říkala: „Promiň, ale my teď nastupujeme do MHD, jedeme, není čas.“ A já si uvědomil, že zatímco já žiju obrovský zážitek, doma se pořád děje normální život. A člověk nechce, aby to po návratu hned spadlo do stereotypu, ale zároveň se na ten svůj systém také těší. Je to podobné jako o prázdninách s dětmi – člověk si říká, že už by zase bylo fajn, aby to mělo řád. Takže ano, trvá to, než se to všechno usadí.

Vztahoví psychologové někdy říkají, že dočasné vzdálení může vztah paradoxně posílit. Vnímáte to podobně?

Asi ano. Když jste s dětmi každý den, nevyhnete se tomu, že jim pořád něco připomínáte, něco po nich chcete, něco řešíte. Když jste pryč, vznikne tam najednou díra. A děti si vás nepamatují jen jako toho, kdo pořád něco říká, ale začne se jim stýskat po vás jako po tátovi. A stejně tak to máte vy. Zapomenete na ty každodenní drobnosti a chybí vám prostě vaši nejbližší.

Pavel Liška tady říkal, že mu cestování dává nadhled nad problémy doma – že mu na cestě přijdou malicherné. Jak to máte vy?

Ano, tohle znám a Pavel má pravdu. Uvědomuju si to i při jiných věcech než při cestování. Třeba když jsem jednou skákal padákem. Visíte ve vzduchu, je ticho, koukáte dolů na ten svět pod sebou a říkáte si: tam dole to všechno je, ty problémy, ten život. A tady není nic. To samé cítím při cestování, na koni, na motorce, při hokeji. Prostě vypnete. Musíte se soustředit a tím se vám vyčistí hlava. Jste mimo svůj domov, mimo svoje povinnosti, pravidla a nároky. Je to prostě jiné.

Vydrží vám ten nadhled i po návratu?

Já se snažím problémy řešit průběžně. Nechci, aby se mi hromadily. Takže se mi nestává, že bych se vracel a měl pocit, že mě tady čeká lavina. A hlavně je mezi mnou a Pavlem jeden zásadní rozdíl: já na to nejsem sám. Mám velkou oporu ve své ženě. Ne že bych na ni všechno nechával, ale máme přirozeně rozdělené role a úkoly. Když jeden z nás odjede nebo je indisponovaný, druhý ho zastoupí. A já mám to štěstí, že se o tohle můžu opřít, takže to nemusím řešit tolik.

Dítě štěstěny

Co vás cestování naučilo o české mentalitě?

Díky cestování hlavně zjistíte, že jsme si všichni na téhle planetě vlastně dost podobní. Opravdu. Je úžasné vidět, co funguje všude – humor, lidskost, vztah k dětem, k rodině. Rozdíly jsou samozřejmě v přístupu k přírodě, politice nebo hierarchii společnosti, ale obecně vám cestování umožní dívat se na život z většího odstupu.

A taky si víc uvědomíte, jaké máme štěstí, kde jsme se narodili a v jaké době žijeme. Když vystoupíte ze své komfortní zóny, jste chvíli na druhé straně planety a vidíte, že tam lidé mají setinu toho, co vy, a přesto mohou být šťastnější, tak vás to nutně vede k vděčnosti. Já se z cest vracím vždycky s vděkem, že to můžu dělat, že se můžu vrátit do bezpečné země, že mám to, co mám.

Když to tak líčíte, zní to skoro idylicky. Ale asi ne všechny cesty jsou takové. Zažil jste i nepříjemné přijetí od místních?

Vlastně ne. Myslím, že máme obecně štěstí. Už od první cesty se nám nestalo nic takového, kvůli čemu bychom nemohli pokračovat nebo měli vážný konflikt s lidmi. Na Papui nás sice přepadli, ale i to proběhlo vlastně v rámci možností „v pohodě“. Byli jsme předem informovaní, že se to děje. Pavel to určitě popisoval.

Vtipné bylo, že když jsme se pak vrátili na základnu k Vojtěchu Novotnému na biologickou stanici, upozorňovali nás na takzvané red zones, kde se to stává. A když jsme jim řekli, že nás přece jen přepadli, tak se ptali kde. A když jsme popsali místo, odpověděli: „Ježiš, to jsme vám zapomněli říct.“

Nic tak brutálního se ale nestalo. Nezažili jsme nic, po čem bych řekl: tak tohle už nikdy nechci. Pravda je, že krátce po tom přepadení to na mě trochu dolehlo. Nic se nestalo, všechno dobře dopadlo, ale najednou jsem si uvědomil, co se vlastně stát mohlo. A byl jsem sám sebou překvapený, že to ve mně ještě pořád tak rezonuje.

Cítíte někdy na cestách strach? I třeba ve vztahu k rodině a dětem?

Ta odpovědnost je nad vámi pořád. Když jsme ve Střední Americe jeli po Camino de Muerte, ta cesta vás pořád nutí koukat dolů – do propasti, do hloubky, která nekončí. A člověku naskakují představy: co kdyby se něco stalo? Jak bych se zachránil? Vydrápal bych se nahoru? Zabilo by mě to hned? Zůstal bych někde viset? Místo abyste se soustředil na cestu, běží vám hlavou tyhle scénáře. Takže ano, takový strach člověk zažívá. To je jasné.

V Českém rozhlase jste říkal, že míváte v životě štěstí. Že jste tak trochu dítě štěstěny. Je to tak?

Nevím, jestli přímo dítě štěstěny, ale od chvíle, kdy jsem po svém životním zakopnutí vstoupil do těchhle uměleckých vod, ať už tanečních, divadelních nebo hereckých, mám pocit, že mě štěstí provází. Neznamená to, že bych nezažíval neúspěchy, že by mi nevyšel konkurz nebo že bych nedostal roli. Toho bylo spousta. Ale pro mě každá další role vždycky byla krokem k té další. Každý takový stupínek jsem bral jako zadostiučinění.

Lidé, kteří třeba vystudují herectví nebo tanec, často během života nadávají, že tomu dali školu, energii a pak se jim nedostává toho, co očekávali. A já tohle vlastně nikdy takhle nevnímal. Já byl k tomu vždycky nějak přistrčený, vyzkoušený, ono to nějak dopadlo, a najednou jsem tam byl. A pak už jen: uč se, plav a dělej. Je to prostě proces.

Není to možná spíš vaší povahou než štěstím? Nepřistupujete k věcem prostě pozitivněji? Vy sám říkáte, že nemáte rád stěžování.

Ano, může to tak být. Když mě někdo neobsadí, tak mě prostě neobsadí, protože se mu na tu roli nehodím nebo se mu nelíbí, jak to hraju. A já to dokážu pochopit. Člověk přece nemůže umět všechno a líbit se všem. Takže ano, asi k tomu tak přistupuju.

Možná tím zároveň narážíte i na to, že pro spoustu herců je to opravdu těžká práce. Hrají v divadlech, peníze nejsou velké, je to asi celkem dřina...

To rozhodně nechci bagatelizovat. To je pravda. Je to nějaký proces. Nechci to říkat tak hloupě, že každý je strůjcem svého štěstí, ale nějaká energie v tom asi je. Když bude člověk už od školy pořád nespokojený a bude mít pocit, že něco nedostává, tak se v tom asi bude točit. Já tohle neumím. Jak jsme se bavili už v autě, mám pocit, že si spousta lidí pořád jen stěžuje. Tak asi mají na co.

Zažil jste někdy na cestách něco, co bylo mimo tenhle svět? Něco mezi nebem a zemí?

Já tohle ezo-bio na cestách moc nevnímám.

To je tedy docela v přímém kontrastu s Pavlem, zejména na těch cestách, ne? Pavel mluvil o tom, že tam měl právě spíš spirituální prožitky...

Pavel je má ale všude. Takže tam je měl určitě taky. Já bych si strašně rád vzpomněl na něco konkrétního, protože určitě tam něco bylo, ale…

Tak já vám něco připomenu. Když jste vybalili pana Stingla (panenku legendárního etnografa Miloslava Stingla, pozn. ed.), začalo se vám prý dařit. Do té doby se vám moc nedařilo.

To je pravda. Na začátku nám nechtěli vydat motorky, ztratil se kufr a Pavel si samozřejmě vzal na starost pana Stingla. Tedy, nechal si ho vyřezat, aby ho mohl vozit s sebou, a ani nám ho nechtěl půjčovat. Ale je pravda, že ho v jednom vaku zapomněl, a když ho vytáhl, tak se opravdu začalo dařit.

Jakože „dařit“, nebo opravdu dařit?

Pavel si z toho dělal legraci, že je to díky panu Stinglovi. Já jsem to vnímal tak, že prostě ty motorky vyšly, kufr přišel, všechno se nějak sešlo právě ve chvíli, kdy byl pan Stingl venku. Takže taková shoda okolností.

Z vašeho pohledu v tom žádná magie nebyla?

Každý ten svět může prožívat trochu jinak. A to je na tom hezké. Spousta našich kamarádů a kolegů se nás ptá, jak jsme se s Pavlem mohli dát dohromady a proč nám to tak funguje. A my říkáme, že nevíme. Možná právě proto, že se doplňujeme.

Duše, vývoj, proměna

Ještě mě napadá jedna věc. Bavili jsme se tu o sérii Bora, kde jste měl výraznou roli. Byla to role spojená s kultem osobnosti. Čerpal jste z cest nějak i pro ni?

Asi ne cíleně. Já jsem tam měl obrovskou textovou zátěž, opravdu velké špalky textu, které se musíte naučit v podstatě jako básničku. A teprve pak do toho můžete dát nějakou svoji energii. Když to nemáte nadrcené, tak to nezaimprovizujete, protože to musí být tak, jak je to napsané.

Navíc jsme tyhle záběry točili dost na poslední chvíli a bylo to hodně na první dobrou, takže jsem s tím sám nebyl úplně spokojený. Ale pokud přes to všechno ta role takhle vyšla, tak pak nevím. Možná tam nějaká obecná energie z cest je. Asi i ten nadhled, o kterém mluvil Pavel a který vnímám taky, že už některé věci prostě neřešíte tak, jako dřív.

Myslím si, že na lidech, kteří lezou po horách, cestují, jsou ošlehaní větrem a mají přátele různě po světě, je to nějak vidět. Ať už kolem očí, ve vráskách, nebo možná právě v těch očích.

Bora je vlastně i o setkání se smrtí. Zažil jste někdy moment, kdy jste měl pocit, že jste smrti opravdu blízko?

Snažím se vzpomenout, nakolik blízko jsem jí byl. Myslím, že jsem měl v životě období, kdy jsem byl hodně blízko hraničním stavům, ne nutně ve smyslu, že bych uvažoval o smrti, ale byl jsem v prostředí, vedle lidí a v situacích, které k ní měly velmi blízko. V nějakém hraničním prostoru energií a stavů, kde nebylo všechno jen pozitivní.

A tam jsem si myslím začal uvědomovat tyhle věci. Začal jsem pracovat se svojí duší a mentalitou, s tím, k čemu se chci přiblížit, co si chci uvědomit, na co si chci sáhnout. Pracoval jsem i s meditacemi. Skutečně se mi jednou nebo dvakrát v životě povedlo dostat se nad svoje tělo, „letět vesmírem,“ říkejme tomu třeba meditace. Prostě jsem ležel a dýchal. Ale bylo to asi i dané prostředím, izolací a věkem.

Ale ano, jednu takovou zkušenost mám. Je zvláštní, jak mozek tyhle věci vytěsňuje. Jednou jsem jel po D1. Přede mnou byla kolona, v levém pruhu se objížděla nehoda u svodidel. Viděl jsem, že tam pobíhají lidé a jsou tam rozházená auta. Stáhl jsem okýnko a ptal se, jestli nepotřebují pomoct. Paní říkala, že už pomáhají jiní. Ale když jsem se podíval ke svodidlům, viděl jsem, jak tam pokládají ženu na zem. Dojel jsem tam, zastavil a začal jsem dávat první pomoc.

Ta paní vypadala, že je mrtvá. Měla obrovskou ránu na hlavě, byl vidět mozek, krev z uší, z nosu, z pusy, což není dobré znamení. Nedýchala. Začal jsem masírovat srdce. A tam jsem se asi opravdu se smrtí setkal. Koukal jsem jí do očí a čekal, jestli se tam vrátí jiskra. Nevrátila. Srdce naskočilo, ale jen mechanicky, v nepřirozené frekvenci.

Pak tam velmi rychle přiletěl vrtulník, dorazili záchranáři, všechno zastavili. Já měl auto pod tou nehodou, takže mě pak pustili dál, jel jsem tehdy do Bratislavy. Ale už si skoro nepamatuju, jak jsem tam dojel, protože to na mě pak dolehlo. Ztuhly mi nohy a celé se mi to sesypalo v hlavě.

Zajímavé bylo, že to bylo v době, kdy jsem na Slovensku točil seriál Doktoři a hrál jsem hlavního anesteziologa. Kvůli přípravě na seriál jsem si opakoval zdravotnický kurz, takže jsem najednou přesně věděl, co mám dělat. A dokonce i když dorazili záchranáři, běželo mi hlavou, co bude následovat.

A ještě jedna věc: asi týden předtím jsem byl v rámci příprav na seriál na Kramároch v Bratislavě, kde jsem sledoval operaci pětiletého chlapečka se srdeční vadou. Viděl jsem celé otevření hrudníku, to malé bijící srdce, a druhý den ten kluk už seděl. To všechno ve mně asi bylo. Takže když se stala ta nehoda, automaticky jsem věděl, co dělat.

Pak mi asi po dvou nebo třech měsících přišel dopis od nějaké paní, která mi děkovala, že jsem u toho zastavil. A zároveň mi napsala, že ten muž, který mě pak při resuscitaci vystřídal, byl ten, který do té paní narazil. Ona předtím nabourala do svodidel, volala mámě, že je v pořádku, a pak do ní někdo napálil a přimáčkl ji ke svodidlům. Ta žena to nepřežila. Už když jsem ji masíroval, měla vnitřní orgány rozdrcené.

Takže to byl asi takový skutečný dotyk se smrtí.

My jsme se o tom bavili i v souvislosti s různými kurzy, které dnes lidé vyhledávají, aby si přes setkání se smrtí srovnali životní hodnoty. Myslíte si, že je to dobře?

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Na takovém kurzu jsem nikdy nebyl. Ale myslím si, že je asi zdravé, když člověk přijme smrt jako součást života. Pokud si to takhle srovná, je to asi v pořádku.

Umíte to vy? Přijímat smrt jako součást života? A mění se to s věkem?

Myslím, že se to může měnit. Když si vzpomenu na sebe jako dítě, jak jsem vnímal pohřby nebo smrt, tak dítě to často vytěsňuje, někdy mu to přijde skoro vtipné, jindy brečí. Já nevím. Ale určitě se to během života mění.

Co dalšího se s věkem mění? Nemyslím teď jen vztah ke smrti, ale obecně vnitřní perspektiva. Co se ve vás po padesátce proměňuje?

Spousta věcí. A hodně s tím souvisejí děti. Děti vám nastavují zrcadlo a najednou díky nim znovu vnímáte věci, které jste dávno zapomněla. A analyzujete, jak je vnímáte teď, v tomhle věku, oproti tomu, když jste je prožívala jako dítě. Takže ano, jestli mám odpovědět, co si v tomhle věku začínám uvědomovat, tak to, že člověk je vlastně celoživotní proces. Duše, vývoj, proměna. A že v jakémkoli věku pořád přicházíte na nové věci.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.