Jan Lukačevič: Oblečení má schopnost měnit osobnost podle situace

V našem podcastu sme si povídali nejenom o oblékání a módě, ale taky o tom, jestli je věda pro mladé nebo jestli jsme ve vesmíru sami a proč je možná lepší to nevědět. Řeč byla i ploché zemi a příznivcích téhle teorie, o víře v nadpřirozeno, o konspiračních teoriích a byznysu kolem nich. Mluvili jsme ale i tom, jestli jsme, nebo nejsme připraveni na nenadálé události, blackout nebo živelné katastrofy, a řešili jsme i to, jaká je dnešní společnost a co by jí prospělo.

O proměně

Jan k nám dorazil v červené. A není to náhoda, červená totiž patří k nejmužnějším barvám vůbec, i když se to na první pohled nemusí zdát. Symbolizuje sílu, energii a krev.

Pro jeho menší proměnu stylu jsme zvolili kombinaci britských značek. Základ tvoří naše oblíbená voskovaná bunda Barbour, která k Janovi sedla na první dobrou. Doplnili jsme ji kancelářskou košilí a chinos kalhotami od Charles Tyrwhitt a klasickým elegantním kardiganem, opět z dílny Barbouru. Jednoduché, efektní a krásně britské.

Honzo, co ty a móda? Zajímáš se o ni? Máš ji rád, nebo ji bereš spíš jako účelovou věc, jako mladý vědec?

Asi se o ni nezajímám tak jako běžní hosté tohohle pořadu, ale baví mě, že člověku dává možnost se vyjádřit. Pro mě je móda a oblečení obecně skvělý způsob, jak být takovej chameleon. Pro různé situace se člověk může úplně převléct do něčeho, v čem ho třeba ostatní ani nepoznají. Mám outfity nebo kusy oblečení, které mi propůjčují úplně jiné osobnosti.

Ještě před rozhovorem jsme spolu fotili v Karlíně a upřímně mě překvapila tvoje znalost britské módy. Nepůsobí to jako pasivní vztah k oblečení, spíš jako dost vědomý přístup…

Asi to tak trochu je. Souvisí to s tím, že mě obecně baví britský svět, ať už popkultura, seriály, hudba, ale i to, že ve volném čase hraju rugby. Člověk to sleduje, vidí lidi v publiku, jak jsou oblečení, když zrovna nemají sportovní dresy, a celý ten styl i přístup k módě je mi dost sympatický.

Říkal jsi, že módu používáš trochu jako chameleon. Když si můžeš vybrat, jaký styl máš nejradši?

Buď jsem rád oblečený tak, že mi to sluší, třeba jako dneska, nebo na to v uvozovkách úplně kašlu. Vezmu si vytahanej svetr, špinavý džíny. To jsou situace, kdy se věnuju dobrovolnickým činnostem. Člověk přepne, je to celé úplně neformální a na nic si nehraje.

A v čem je ti líp? V tom „hezkém“ oblečení, nebo v džínách a vytahaném tričku?

Myslím, že obojí má svoje pro a proti. Tím, že je ten život takhle pestrý, dává mi to různé věci. Když pomáhám lidem, třeba když každou zimu provozujeme dílnu, kde vyrábíme humanitární pomoc pro civilisty na Ukrajině, člověk se zašpiní. Bylo by mi líto si zničit Barbour věci, takže mám vytahanej svetr potřísněný voskem. Když ale chodím po městě, nechci být zapatlanej, tak se naopak ustrojím. A to mi dělá dobře.

Když se vrátíme k britské módě, je nějaký konkrétní kousek, který je ti extrémně blízký?

Mám hodně rád tmavozelený svetr od Barbouru. Perfektně mi sedí a pod něj si vždycky beru zelené tričko s límečkem, takže to vypadá, jako kdyby to někdo vyrobil dohromady. Dělá mi radost, když mám obě věci vyprané naráz a poskládané ve skříni. To je asi můj nejčastější favorit. Pak jsou samozřejmě sezónní věci. Některé bundy se nedají nosit celý rok, takže se třeba těším na podzim, až si zase budu moct vzít voskovanou bundu.

A pak mám i nebritské věci. Před pár lety jsem byl v Portugalsku v dílně, kde se vyrábí materiál zvaný burel, v Česku by se tomu asi řeklo plsť. Mají tam regionální značku a celý proces jde od hrubé vlny, přes zpracování až po výrobu bund. Byl jsem přímo ve výrobě, kde jsem potkal švadleny, které tu bundu skutečně šily. Neměly moji velikost, a tak se zeptaly, jak dlouho tam jsem, změřily mě a do druhého dne mi ušily bundu na míru! Tu nosím strašně rád, i když není britská.

Řešíš nějak udržitelnost? Máš k tomu blízko?

Jo, je to velké téma napříč celým mým životem. Nejen v módě, ale i v jídle, odpadu, cestování. Snažím se vybalancovat osobní stopu, komfort a cenu lidské práce. Nemám rád levné rychloobrátkové věci. Rychle se obnosí, dlouho nevypadají dobře a navíc je mi milejší vědět, že tu věc někdo vyráběl s tím, že myslel na to, jak ji někdo bude nosit a používat. Tím jí dává delší život.

Hraje podle tebe roli, jak je vědec oblečený? Jak tě vnímá veřejnost?

Myslím, že to hraje velkou roli. Základní výzkum jsem pověsil na hřebík někdy v roce 2021 během covidu a teď se věnuju hlavně popularizaci. Podle publika ladím i to, co mám na sobě. Na střední školu půjdu v mikině, na vysoké spíš ve svetru. Na odborné konferenci je jasný dresscode. To, jak jsi oblečený, se propisuje do toho, jak lidi vnímají vědu i vědce. Porovnávají tě se stereotypem, který mají v hlavě. Když zjistí, že kosmický výzkumník není „geek“ zavřený v laboratoři, ale normální člověk v mikině a džínách, pomáhá to bourat bariéry, hlavně u mladých lidí.

Všiml jsem si, že často mluvíš v první osobě množného čísla, používáš „my“. Nestaví to mezi tebou a publikem bariéru?

Používám to proto, abych ukazoval pestrost. Ve studiu v rámci pořadu Žárovky zvu mladé vědce a vědkyně a chci, aby lidi kolem vědy vnímali jako běžné lidi z masa a kostí. Pomáhá to odbourávat bariéry, aby to nebylo „vy vědci“ a „my veřejnost“.

Je v Česku pořád zakořeněná představa vědce jako staršího člověka zavřeného někde v temné místnosti, který bádá 24 hodin denně?

Do určité míry to přetrvává, ale už to není jediný obraz vědy. Daří se do toho prostoru dostávat mladé tváře a i média se na vědu dívají jinak. Na druhou stranu vidíme třeba v západním světě, že se vědě někdy nedaří, vědci jsou v některých zemích na pranýři, protože je jednodušší vědu rozmetat než se řídit fakty.

Jak bys reagoval na názor, že vědec nemá přímý přínos pro běžnou společnost?

Do určité míry bych mu dal za pravdu. Některé obory jsou pro veřejnost těžko pochopitelné a jejich přínos není bezprostřední. Nedávno jsem měl ve vysílání mladého vědce, který zkoumá gravitační vlny ze srážek černých děr. To asi zítra nepoužijeme. Ale rozšiřuje nám to obzory a pomáhá chápat svět. Pak jsou obory jako biochemie, biologie, kde je přínos mnohem hmatatelnější, protože se týkají léčby nebo živého světa kolem nás.

Je v Česku někdo, koho bys dal za příklad dobrého popularizátora vědy?

Je jich hodně a nedá se ukázat na jedno jméno. Záleží, co člověk hledá. Jestli chce poznat vědu, nebo se inspirovat ke kariéře ve vědě. Často jsou blíž mladí vědci, doktorandi, kteří jsou věkově blíž studentům. Popularizátorů přibývá napříč obory, od chemie přes fyziku až po humanitní vědy.

Existují materiály vyvinuté pro kosmické použití, které se dnes používají i v módě?

Ano, spousta izolačních materiálů. Třeba materiál, který používá Columbia pro zimní bundy, ten se zlatým vnitřkem. Ten samý materiál se používá na lunárních roverech a přistávacích platformách. Je cool vidět rover na Měsíci se stejným materiálem, jaký máš v bundě. Těch materiálů je ale mnohem víc, hlavně u nanomateriálů.

Co tě přivedlo ke vesmíru? Jak se stalo, že ses tím začal živit?

Chtěl jsem být popelář! Ke vesmíru jsem se dostal až na vysoké škole při výběru bakalářské práce. Nechtěl jsem psát práci, kterou si přečte jeden člověk. Jedno z témat bylo zaměřené na kosmický výzkum, návrh kontejnerového modulu pro sondážní rakety. To mě chytlo. Až zpětně jsem zjistil, že to byla první bakalářská práce tohoto typu na Fakultě strojní ČVUT. Najednou mi to dávalo smysl a už jsem u toho zůstal.

Jaké objevy nás podle tebe čekají v budoucnu?

Krátkodobě sázím na teleskop Jamese Webba. Umožní nám nahlédnout do raných fází vývoje vesmíru a studovat exoplanety, jejich atmosféry a obyvatelnost. Pak nás čekají objevy kolem Marsu, voda, otázka potenciálního života. Dlouhodobě pak výzkum černých děr, temné hmoty a energie, abychom lépe chápali vesmír jako celek.

Přinášejí tyto objevy spíš šanci, nebo i potenciální nebezpečí?

Je to dvojsečný meč. Rozšíří naše znalosti, ale mohou změnit společenské paradigma. Už jen zjištění, že ideální podmínky pro život mohou existovat jinde, by nabouralo představu výjimečnosti Země. Zároveň nám výzkum pomáhá lépe chápat změnu klimatu a možnosti, jak se jí přizpůsobit nebo ji zvrátit.

Honzo, vysvětli nám při téhle příležitosti Fermiho paradox…

Enrico Fermi formuloval paradox, který říká, že vzhledem k obrovskému množství galaxií, hvězd a planet je zvláštní, že jsme dosud nenarazili na signál jiné civilizace. I kdyby jen zlomkové procento planet bylo obývaných, už bychom se s někým museli spojit. Paradox spočívá v tom, že se to neděje.

A co si myslíš ty? Je ve vesmíru ještě někdo kromě nás?

Matematicky je velmi nepravděpodobné, že bychom byli ve vesmíru sami.

Takže myslíš, že existují jiné civilizace?

Tady je ten háček. Jedna věc je život a druhá civilizace, inteligentní život. Je možné, že život ve vesmíru existuje, ale neměl čas se vyvinout do civilizace. Kataklyzmatické události mohou vývoj opakovaně přerušovat. Vesmír tak může životem překypovat, ale nemusí být vyvinutý jako ten náš.

Myslíš, že tam někde civilizace je, jen o ní nevíme?

Kdyby to tak bylo, byl by to o dost strašidelnější scénář.

A v čem by byl strašidelný?

No, jak my známe život, tak ten až na výjimky nějakých synergií a symbióz je dost často predátorský. Stephen Hawking říkal, že není důvod předpokládat, že jenom kvůli tomu, že by ten život byl inteligentnější než náš, by byl ze zásady mírumilovný. Velmi často život funguje tak, že metabolizuje nějaké zdroje, vyrábí energii a vznikají odpadní produkty. A kdyby tady byl nějaký inteligentnější život, tak bychom si spíš nepřáli o něm vědět, protože by taky mohl chtít využívat naše zdroje. Případně by ani nemusel o nás vůbec vědět a jako vedlejší efekt by nám to mohl nějakým způsobem trošku načechrat.

Ale přece existují vědci, kteří se snaží navázat kontakt s někým mimo Zemi. Není to vlastně bláznovství? Není to jako přilákávání?

To je přesně to, od čeho Hawking odrazoval. V rámci teorie temného lesa se říká, že těch inteligentních civilizací je hodně, ale došlo jim, že ozývat se není dobrý nápad. Pokud by ten inteligentní život byl predátorský, tak když na sebe někdo upozorní, predátor si všimne potenciální kořisti a může na ni zaútočit nebo ji zničit. Takže snahy komunikovat jinam jsou přinejmenším problematické. Zároveň se ale říká, že metody, které my používáme, jsou hodně primitivní a náš dosah je omezený. Vysílače mají omezený dosah, takže se to nedá považovat za kdovíjak úspěšné nebo opravdu ohrožující.

V tomhle mě hodně bavila trilogie knih Problém tří těles, kde se přesně ta teorie temného lesa řeší. Popisují tam, že je možná lepší se neozývat, pokud člověk nemá schopnost svoji planetu opustit. Kdyby někdo byl dost schopný signál zaznamenat a dost rozvinutý se sem dostat, tak asi není chytré na sebe upozornit a pak odsud nemít schopnost utéct.

Co ty osobně myslíš? Existují někde civilizace, které jsou chytřejší a inteligentnější než my, a proto se neozývají?

Od té doby, co jsem četl Problém tří těles, je to myšlenka, se kterou si člověk mnohem častěji hraje. Ale čistě statisticky mi přijde pravděpodobnější, že ten život je spíš míň rozvinutý. Na Zemi to několikrát „tak tak“ nepokazilo a život nebyl vyhuben úplně. Těch vymírání planeta zažila hodně a vždycky šlo o devadesát a víc procent všech druhů. Je dost dobře možné, že jsme měli štěstí: dostatečně dlouhý čas na vývoj a překročili jsme pomyslnou hranici, kdy už nám to dává příležitost mluvit o sobě jako o druhu, který je schopný planetu aspoň v nějaké jednoduché podobě opustit.

Zúčastnil ses projektu czeXperiment, kde jsi mluvil se zastánci teorie ploché Země. Proč si myslíš, že takové teorie ještě dnes existují?

Nedávno jsem se o tom bavil s filozofem Tomášem Koblížkem, který se zabývá teoriemi okolo hate speech a konspirací. Říkal mi, a to mě překvapilo, že hromada lidí, kteří hlásají konspirační teorie, o nich není ani autenticky přesvědčena. Používají to spíš jako signál, že se hlásí k nějaké skupině lidí, k nějakému „kmenu“. Teorie ploché Země je velmi výrazný signál, protože popírá způsob, jak je společnost formovaná a jak poznává realitu. Útočí na úplné základy. Říct „jsem plochozemec“ je nejjednodušší způsob, jak říct: já nevěřím tomuhle systému.

Takže to je signál nevěry v systém. Myslím, že to bude případ velké většiny lidí, kteří v to autenticky věří. Ale pro mě bylo zajímavé zjištění, že minimálně dva ze tří řečníků tomu podle mě autenticky nevěřili. Přesto mají byznys a využívají důvěřivých nebo zoufalých lidí, aby z nich tahali peníze tím, že o tom lžou.

Bylo to vlastně vtipné, že taková teorie přežívá, ale v té debatě měli argumentů hodně. Dokázali oponovat? Byly tam argumenty, které byly zajímavé?

Je to zajímavé v tom, že je to postavené na třech pilířích. První: úplně změní, jak se diskuze vede. Zneplatní způsob, jak my poznáváme svět. Tvrdí, že poznat se to dá jen vlastníma očima a vlastními důkazy. Celá společenská hierarchie, kde někdo věnuje čas odbornosti a pak „delegovaně“ pomáhá poznávat svět, je podle nich špatně a ti lidé lžou. Tím překreslí pravidla diskuze. Člověk má pocit, že se pořád baví o argumentech, ale není to tak.

Druhý pilíř: ohromné konfirmační zkreslení. Vyzobávají si z reality jen to, co podporuje jejich argument. Když někdo řekne něco, co aspoň mlhavě podporuje jejich vidění světa, tak najednou „NASA má pravdu“. Skoro ve všem ne, ale v téhle jedné věci ano. Stejně tak vědci: něco vytrhnou z kontextu a řeknou „váš vědec říkal tohle a tohle“, a najednou to platí.

Třetí pilíř: skořápka. Nejde o samonosnou teorii, je to spíš reakce na naše konvenční argumenty. Když se začneš ptát „proč?“ a „jak to funguje?“, rychle jim dojdou slova. Mezi sebou se ani neshodli, jaký tvar ta plochá Země má. Jeden tvrdil, že je to dokonale rovná rovina, druhý že deska, ale nevěděl jak tlustá. U kulaté Země se shodneme aspoň na hrubé představě geoitu. U nich to „proč“ často není. A když se ptáš dál, narazíš i na praktické věci: navigační systémy fungují, je to funkční byznys. Na ploché Zemi by takový byznys fungovat nemohl. Kdo by z toho měl profit?

Jak moc komplikované je bavit se s lidmi, kteří ti tohle tvrdí do očí, když ty máš za sebou roky studia a vědecké poznatky? Nepřijde ti to absurdní?

Na jednu stranu mi to přišlo zajímavé. Svým způsobem mě bavilo do toho šťouchat a dělat si o tom představu. Na druhou stranu mi to zpětně přišlo nešťastné v tom, že jim člověk vytváří platformu. A do třetice mi to změnilo život: to video sice nemá v absolutních číslech nějaké ohromné množství zhlédnutí, ale zpětně jsem se dozvěděl, že na to lidi koukají na domácích párty, vznikají edity a reakční videa. Vidělo to násobně víc lidí. A děje se mi na týdenní bázi, že mě někdo pozná. Je takový ten Rowan Atkinson: není nejhorší, když tě poznají, ale když tě nepoznají. Někdo na mě kouká v tramvaji minutu a půl, ani mu nedochází, že civí, a v hlavě mu jede „odkud já ho znám“. V lepším případě se zeptá, jestli jsem z toho videa, v horším se to snaží zamaskovat.

Sociální sítě tímhle dělají trochu medvědí službu, ne? Dáš tomu prostor, může to být dvojsečné.

Je to to, co jsem říkal: nešťastné je, že se těm lidem vytváří platforma a jejich skutečný dosah je menší. Na druhou stranu z diskuze pod videem vyplývá, že pro většinu lidí je to sranda. Co mě ale překvapilo, je, že úroveň společenské diskuze se posunula tam, že lidi čekají drtivé vítězství. Psali: proč tam není někdo, kdo by si je namazal na chleba. Proč je tam hloubavý, zvědavý kosmický inženýr. Chtěli někoho, kdo jim to „nandá“.

Jenže v takovéhle papírově formální, ale ve skutečnosti rozbité diskuzi nemůže dojít k tomu, že by ten člověk po dvaceti minutách řekl: uznávám, že jsem pitomej a nic nevím. To se prostě stát nemůže. Nejde do toho s tím, že by tohle mohl být konec.

A zvlášť když za tím není jen snaha „patřit“, ale i byznys.

A kdybych to věděl předem, poukazoval bych na to během natáčení mnohem víc. Zpětně jsem zjistil, že ten první člověk, ten s kšiltovkou, je bývalý podvodný finanční poradce, který se živil tím, že lidem lhal. Dostal stopadesát lidí na mizinu. Pak jim nabízel, že je bude „zastupovat“ u firmy, pro kterou to dělal, a když získá peníze zpět, vezme si dvacet procent.

Jak se od toho dostal k ploché Zemi?

Myslím, že to vlastně není složitá cesta. Když je člověk zkušený manipulátor a těší ho pozornost, není těžké si říct: komu důvěřivému budu moct co nalhat. Má kanály na Herohero a na dalších placených platformách, má tam svoje „stádečko“ lidí. Stačí mu to na živobytí. Dělá mu dobře, že tu pozornost má. Myslím si, že tomu autenticky nevěří, jen si potřebuje najít publikum.

U toho třetího člověka, toho připojeného, jsem zase zjistil, že záměrně nepoužívá celé jméno. Když ho dohledáš, vyplave, že v rámci jedné hybridové kampaně ukradl čtyři sta tisíc. Měl rozepsanou knihu o detoxu jako skvělém nástroji pro ozdravení. Ta témata se pak prolínají. Plochá Země, detox, Ashtar…

U něj ten byznys model není placený obsah, ale prodej detoxikačních kúr, mixérů, džusů. Jakmile má publikum, které věří konspiracím, ví, že tihle důvěřiví lidé spíš uvěří i tomu, že detox má zázračné účinky. Nebo že jeho mixér je lepší než normální z obchodu typu Alza. Ty konspirace jsou filtr: odfiltruje lidi, kteří by se s ním hádali, dávali stížnosti, psali, že je to podvod. Vytvoří si základnu těch, kteří mu ten byznys udrží.

Proč lidé věří nebezpečným konspiračním teoriím, v dnešní době, ve „vědecké době“?

Každý z nás má základní potřeby. Jedna je někam patřit. Druhá: lidi nemají rádi nejistotu. V situaci nejistoty nebo složité životní situace, rodinné, zdravotní, ekonomické, se snaží najít řešení, která jim dají odpovědi. Ideálně takové, které nejsou příliš kritické k nim. Lidi nechtějí apriori znát pravdu. Chtějí, aby věci dávaly smysl. Spíš uvěří tomu, co jejich vidění světa doplní o smysl. A v tomhle jsou lež a konspirace „užitečnější“, protože líp vyplňují skuliny a nevysvětlitelné prostory, do kterých pravda nepasuje.

A jsou ty konspirace víc byznys, nebo přesvědčení?

To je spíš otázka na Tomáše Koblížka, není to můj obor, takže to bude laický názor. Podle mě to plní několik účelů. V jedné rovině to vede k drolení společenského uspořádání. Když napadneš úplný základ toho, jak získáváme informace, kdo má jakou roli ve společnosti, vyhovuje to negativním aktérům.

Pak je smířlivější linka: lidi vždycky měli rádi záhadno. Odmalinka posloucháme pohádky a i v dospělosti člověk rád uvěří pohádce, která je exotická a mysteriózní.

A do třetice to zahlcuje informační prostor, aby v něm nebylo místo na fakta a věcné informace. Rozhodování lidí je pak složitější.

Viděla jsem tvůj post s příručkou přežití - „72 hodin“. Jmenuje se to tak?

Uvedu to na pravou míru: To není příručka, jak přežít. V Česku až na výjimečné situace přežije úplně každý. Ta příručka směřuje k tomu, jak zvládnout třídenní diskomfort tak, aby nás to co nejméně poškodilo.

Je to protipól konspirací? Je to potřeba jistoty?

Vznikalo to v reakci na společenské průzkumy a silnou poptávku. Česká populace si z velké většiny připadá nepřipravená a očekává, že stát takové informace bude sdílet. Drtivá většina, 89 procent, si přála dostat to v papírové brožurce domů. Při přípravě se řešilo, co tam patří, podle toho, na co se lidi nejčastěji ptají a kde jsou nejméně připravení. Je to splácení historického dluhu: ty informace buď nebyly dostupné, nebo byly zastaralé. Předchozí příručka je z roku 2002 a svět vypadal jinak. Digitální vrstva de facto nebyla. Dnes pracujeme s informacemi úplně jinak.

Ta příručka přišla lidem do schránek v listopadu. V létě byl blackout na dvě až tři hodiny a lidi panikařili. Myslíš, že nás ta příručka dokáže připravit? Jsme vůbec připravení?

Myslím si, že tímhle se vytváří základní vrstva informace, se kterou bychom měli pracovat. Toho čtvrtého července to trvalo podle místa dvě až čtyři hodiny. Někde si lidi sedli na lavičku a neřešili to. Ale když zrovna potřebuješ nakoupit před víkendem nebo ti vypadne signál a neozvala ses domů, dokážu si představit, že tě to znervózní.

Bylo to užitečné v tom, že to lidem ukázalo, že mají mezery. Mohli by se cítit komfortněji, kdyby věděli, co dělat, a připravili se předem. A jsem přesvědčený, že jak je příručka napsaná, tak když si ji lidi přečtou, nebo si ji pustí na webu 72h.gov.cz, kde je celá převyprávěná i ve videu, je to dostatečné pro tu úplně úvodní fázi neklidu a znejistění.

Integrovaný záchranný systém je nastavený tak, že během tří dnů se prakticky všem zvládne pomoct. Já k tomu občas používám metaforu: když dojde k autonehodě, taky nestojíš se založenýma rukama a nečekáš, až přijede sanitka. V mezičase něco děláš. Zavoláš záchranku, případně poskytneš první pomoc. Tohle je ten mezičas, kdy než přijede IZS nebo než se dostane k někomu, kdo je opravdu nahraný, můžeš něco udělat. A tím té situaci i tomu systému svým přičiněním pomoct.

Jene, jak na tebe působí dnešní doba? Bavili jsme se o konspiračních teoriích, o přehlcení informacemi, o možná nebezpečí, které nám hrozí. Jak na tebe tohle působí? Jak to zpracováváš?

Snažím se dávat pozor na to, kolik času trávím na sítích, protože myslím, že nikomu nedělají dobře. Jak jsou teď nastavený, tak není nikdo, kdo by mohl s klidným svědomím říct: „Jé, to je super, že jsem dneska byl na Facebooku, Instagramu, YouTubu, TikToku.“ Prostě je skvělý, že jsem dneska strávil hodinu. Takže na tohle si dávám hodně pozor.

Takže limitace sítí?

Jo. A spíš se snažím cíleně vyhledávat informace, které nejsou šokující, ale rozšíří mi znalosti. Zároveň si uvědomuju, že jsem ve velkým komfortu, když si tohle můžu dovolit. Když budu hodnotit tu dobu jako celek, to je úkol pro sociology spíš než pro mě.

Ten svět je podle mě čím dál složitější a plnější nejistot. Pro lidi bude těžký se v něm zorientovat. Máme před sebou hromadu práce ve vysvětlování, ale hlavně v nacházení empatie k ostatním lidem. Bez empatie se nedá nic vysvětlit. Nepřesvědčím nikoho o ničem, pokud nebudu vědět, že mi ten člověk důvěřuje. A bude mi důvěřovat jenom, když bude vědět, že to s ním myslím dobře.

Tohle nevyhnutelně vede k tomu, že buď se nám to začne rozpadat, anebo budeme cíleně podnikat kroky. Třeba se s lidma mnohem víc fyzicky stýkat a vytvářet příležitosti, aby se lidi spolu zase bavili a netrávili čas jenom online, ať už na sítích nebo celkově bez sociálního kontaktu.

Během covidu, když jsi dělal projekt Energie lékařům, říkal jsi, že lidi jsou otupělí a ztratili solidaritu. Tehdy to bylo v souvislosti s covidem. Jak je to teď? Myslíš si to pořád? Jsou lidi otupělí a ztratili solidaritu?

Myslím si, že to chodí ve vlnách. Umíme se vybičovat, když přijde nový impuls. Viděli jsme to po invazi, kdy se to vzedmulo jako velká vlna. Ale jako společnost dochází k únavě. Ten konflikt je objektivně dlouhý a rozumím tomu, když toho má někdo plný zuby. Je to přirozený vývoj a nezlepšuje to, že se lidi spolu málo baví a málo spolu tráví čas.

Proto je důležitý bavit se i s názorovýma oponentama a trávit s nima čas. Samozřejmě ne, pokud jsou to lidi, kteří programově nechtějí diskutovat. Ale jsou tady dva modely. Jeden je kmenová mentalita: můj kmen má pravdu a jinej kmen nemá pravdu a já ho budu mlátit kyjem, dokud se neprosadím. A pak je mentalita vesnice: všichni spolu žijeme, můžem mít různý názory, ale musíme spolu fungovat. Sousedovi jednou dám vajíčka, podruhé, když žiju na jižní Moravě, mu dám cuketu, on mi dá zpátky, protože taky vypěstoval cuketu. Když spolu děláme hody, majálesy a slavnosti, musíme se bavit. Když se nám tohle povede nakolejit a vrátit se k tomu, že i přes rozdílný názory spolu umíme trávit čas, bude nám tady všem o dost líp.

A jsi v tom optimista? Může se to vůbec podařit?

Společnost je hodně pestrá. Pozorovat svět jenom skrze média, sociální nebo tradiční, vede k tomu vnímání, že je té zloby mnohem víc. Moje zkušenost je, že když je člověk vytrvalej a cíleně ty příležitosti pro setkávání vytváří, tak uspět může.

My třeba vyrábíme zákopový svíčky pro civilisty na Ukrajině, kteří trpí výpadky elektřiny a tepla. Teď budeme začínat čtvrtou zimu. A když jsme to dělali poslední zimu, říkali jsme si: jo, trend je, že to klesá. Ale ve skutečnosti nám v absolutních číslech chodilo úplně nejvíc lidí od invaze, víc než při prvním výročí. Za uplynulou zimu přišlo do dílny 1500 lidí. To je skvělý výkon. Dodává mi to naději, že to není tak zabitý, jak to vypadá, když si člověk čte komentářovou sekci.

Co bys doporučil lidem, kteří se v dnešním světě tak trošku ztrácí?

No to je… Jan Lukačevič, guru, haha. Co bych doporučil? Hodně důležité je posilovat sociální vazby. Rozumím tomu, že zdaleka ne všichni máme ideální zázemí, někdy naši rodinní příslušníci nám nemusí jít úplně po chuti. Tak ty vazby buduju jinde: v podobě kamarádů nebo zapojení do dobrovolnických aktivit, abych tu záchrannou síť měl nebo měla.

A pak podle mě hodně pomáhá brát ten mediální a online svět s velkou rezervou a nemyslet si, že takovej doopravdy je.

A možná ověřovat informace...?

Samozřejmě. Narážíme na ohromné množství věcí, které někdo z různých důvodů publikuje jinak, než jak doopravdy jsou. A tady mi přijde nejdůležitější položit si otázku: ten, kdo tu informaci pustil do prostoru, to udělal s nějakým účelem. Co byl ten účel? Proč se tohle děje a co to se mnou má udělat? Ještě předtím, než to přečtu nebo to vstřebávám. Dost často je cílem tě rozhněvat, proti někomu poštvat, nebo rozbourat důvěru v instituci. Tahle otázka je dobrá otevírací otázka, když přemýšlíš nad tím, co ti do hlavy přichází novýho.

Je to trochu v kontrastu s tím, co jsi říkal o vesnicích. Spoléhali jsme se na sebe, soused vypěstoval cuketu, dal mi ji, byla to důvěřivá společnost. Dnes jdou informace proti sobě a každý vypustí kachnu, která má účel lidi rozvrátit...

Přinejmenším jsme tušili, že i když ten člověk nemá názory, se kterými jsem ve shodě, tak má nějakou osobnost, něco si myslí a je prostě nějakej. V online světě ho redukuju jen na někoho, kdo je apriori zlej. Já třeba kvůli sportu nebo zájmovým činnostem znám lidi, u kterých bych v životě neřekl, že budou mít otřesný názory. Jsou to milí tátové od rodin, nemyslí to zle. Jen v jejich světě tahle informace nebo myšlenkovej proud nasedá víc na jejich životní zkušenost než na tu, kterou žiju já.

Kdybys mohl, zrušil bys sociální sítě?

Výrazně bych je pozměnil. Aby byly přehlednější, aby tam nemohly působit falešné účty, které prakticky nikdy nemají pozitivní hodnotu. A změnil bych je tak, aby v algoritmech nebylo zapsaný, že se mi budou apriori ukazovat věci, které ve mně vyvolávají negativní reakci. Víme, že takhle jsou nastavený. Je vyzkoumané, že šokující nebo negativní reakce mě k nim připoutá.

A myslím si, že kdysi dávno, než se na první místo dostal profit, to nebylo nutně špatný. Pamatuju Facebook z roku 2008 a to byl docela fajn. Bylo by hezký vrátit to k tomu, že to může přidávat pozitivní hodnotu, a ne být místo, které je pro mě toxický.

A kdyby to nešlo změnit, zrušil bys je? Zakázal bys je?

Neám moc rád zákazy a ostrý regulace, ale vzhledem k tomu, co to dělá s naší společností, bychom se měli postavit před otázku, jestli chceme společnost, ve který jsou lidi schopní spolupracovat a zvládat náročný situace, anebo jestli chceme svět, kterej je rozvrácený jenom proto, že někdo na tom vydělává.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.