Jan Budař: Jednou bych chtěl vlastní módní merch

Volnočasová saka

Kalhoty

Svetry a mikiny

Klobouky a čepice

O Proměně

Honza k nám na rozhovor dorazil v džínech, overshirtu a vlastnoručně popsané kšiltovce. Jak sám říká, v oblékání je pro něj nejdůležitější originalita a nápaditost. A tak jsme i v naší proměně stylu vsadili na kombinaci, která tuhle jeho osobnost podtrhuje.

V hlavních rolích se objevil svetr a overshirt od Barbour, chinos od Charles Tyrwhitt, bekovka od Stetson a brýle od hravých IZIPIZI.

Honzo, ve vašem představení Švihák lázeňský jste řekl, že jeho tématem je, že šaty dělají člověka. My jsme podcast o módě a stylu – tak jak moc podle vás šaty dělají člověka?

Zajímavá otázka, hned na úvod. Podle mě až z devadesáti devíti procent. (směje se)

To je docela odvážné číslo.

Ano.

Takže i vás z devadesáti devíti procent dělají šaty? Definují vás nějak?

Myslím, že vnímání sebe samých máme trochu zkreslené. U druhých to vidíme, ale u sebe moc ne. Jsme prostě zvyklí být pořád do něčeho oblečení. Když jde člověk třeba na nuda pláž, hned pozná, jak jinak se cítí on i lidé kolem.

Máte s tím osobní zkušenost?

Ano, byl jsem tam několikrát.

Jak přemýšlíte nad svým šatníkem? Aby z vás oblečení dělalo člověka, kterým chcete být?

Tím, že dělám i filmy, vím, jak důležité jsou kostýmy. Každý z nás je ve svém životě tak trochu ve své roli – a oblečení je její součást. Je to takové „okostýmování sebe sama“. Mám za sebou spoustu různých kostýmů, ale v běžném životě se chci cítit dobře, vidět se tak, že jsem si sympatický…

Jak byste tedy svůj styl popsal třeba ve dvou, třech slovech?

Jednoduchost, efektivnost, autenticita. Ale já nejsem odborník na módu. Nemám na sobě rád loga. Nekoupím si nic, kde je čitelná značka. Raději si vytvořím něco vlastního, třeba čepici s nápisem, který si sám napíšu.

V takové jste dneska přišel.

Ano, přesně. To mě baví. Originální, neopakovatelný kus. Kdybych mohl, navrhoval bych si oblečení sám. Vytvářel bych vlastní brand, úplně osobní, neopakovatelný.

Takže za deset let budete mít vlastní fashion značku?

Já ji vlastně už trochu mám. Stačí fix na textil a fantazie. (směje se)

Co na ty čepice píšete?

Zatím jsem si napsal třeba „Humor“. Udělal jsem limitku dvaceti kusů, ručně psaný nápis vepředu, můj podpis vzadu. Takový můj malý merch.

Prodával jste je, nebo věnoval?

Byla to spíš vzájemná podpora. Dostal jsem od lidí mecenášský příspěvek a já jim věnoval čepici. 

Takže se z vás možná stává návrhář?

To ne… (směje se) … ale baví mě zachovávat si osobitost. V době, kdy všechno diktují trendy a komerce, je pro mě originalita nesmírně cenná. Kdekoliv ji vidím, potěší mě.

Jak důležitý je pro herce kostým? Jak moc ovlivní samotnou roli?

Kostým musí ladit s ostatními prvky, s dobou, žánrem, emocí. Všechno ve filmu musí tvořit uvěřitelný svět.

Vzpomínáte si na roli, kde vám oblečení pomohlo se s ní víc ztotožnit?

Každý historický kostým to udělá. Tělo se začne chovat jinak. Jiná doba, jiné držení těla, boty, korzety, límce. Všechno to člověka promění, aniž by musel něco hrát.

Hynek Čermák říkal, že některé role ovlivnily i jeho osobní styl. Stalo se to i vám?

To asi ani ne. Ale z natáčení si rád nechávám suvenýry. Třeba teplákovku z Vyprávěj. Červeno-modrou. Nosím ji občas do vlastních projektů, třeba teď ji použiju do videoklipu. Je fakt slušivá. Kdyby teplákovky nebyly tolik v módě, což mně není úplně sympatický, tak bych v ní běžně chodil…

Je něco, co byste si na sebe nikdy nevzal?

Ne, nic takového nemám.

V Českém rozhlase jste říkal, že zásadní pro vaši hereckou kariéru byl film Rain Man. Co vás na něm tak fascinovalo?

Především jsem viděl herce, který předstírá autistu. Fascinovalo mě, jak precizně to dělá. Věděl jsem, že to hraje, ale přesto jsem mu to věřil! Byl jsem tak vtažen do jeho výkonu, a díky tomu i do celého filmu, a tolik jsem cítil s tou postavou, že mě ten zážitek úplně fascinoval. Do té doby jsem neviděl nikoho takovou roli hrát tak autenticky. Tehdy to pro mě byl zlom, protože mě poprvé napadlo, že být hercem je možné, že je to vůbec opravdové povolání…

A doma jste oznámil, že půjdete na JAMU. Jak to přijali?

Spíš se soucitem. Nikdo v naší rodině hercem nebyl, takže si to moc neuměli představit. Nevnímali to jako úplně nejlepší nápad.

Měli o vás strach? Že se tím neuživíte?

Určitě. Máma se bála, jestli budu úspěšný.

A vy sám? Nepochyboval jste někdy, jestli na to máte? Jestlii máte talent? 

Tehdy ne. Díky tomu jsem se přihlásil na školu. Na DAMU mě těsně nevzali, na JAMU ano. Dnes lituju, že jsem nešel studovat do zahraničí. Všem mladým adeptům čehokoliv bych to vždycky doporučil, protože to je to nejlepší, co může člověk udělat. Ale já jsem tehdy šel do Brna a tam jsem vystudoval JAMU. Vůbec nikdy jsem nepochyboval o tom, že na to mám talent, že mi to půjde, že mi to jde, že to umím a že to budu umět.

A teď?

Po letech práce na sobě samém  jsem začal pochybovat víc než kdy dřív. A celá moje jistota, že na to mám, že to umím a že to budu umět, se najednou začala úplně propadat a rozpadat, až se úplně rozpadla. Sebevědomí, které mě tehdy hnalo dopředu, se rozpadlo. Dnes spíš zkoumám, proč to dělám, co mě k tomu vede, co mi to dává.

Nazval byste to rozpadem ega?

Možná. Něco v tobě pevného se prostě přetvoří. Jestli je to ego, nevím. Ale něco se zlomí a změní.

V rámci vaší spirituální cesty jste jel do Peru a absolvoval ceremonii s ayahuascou.

Moje nitro mě vedlo ke zkoumání spirituálních rovin. Stal jsem se aktivním návštěvníkem rituálů s ayahuascou a dalšími substancemi, které mění stav vědomí a ukazují vnitřek člověka. Má to tisíciletou tradici a mně to dává smysl, dotýkat se sebe sama, měnit pohled na život, zkvalitnit bytí.

Co vám „liána smrti“ ukázala o vašem životě?

Snažil jsem se to popsat v knize Snílek. Těžko se o tom mluví, je to velmi niterné, jako sen: zažijete to a pokud si to hned nezapíšete, mizí detaily, ale efekt na tělo a psychiku zůstává. Je to, jako kdybyste fyzicky potkali „mimozemskou civilizaci“, změní vám to paradigma reality. Tento aspekt s ní pravděpodobně zažije každý, ale každý současně zažije svoji „cestu“, vize na míru, formované inteligencí rostliny a tělem. Ta její adaptabilita je fascinující.

Takže jste jel jako Jan a vrátil se jako někdo jiný?

Chtěl jsem říct vtip: odjel jsem jako Jan Budař, vrátil jsem se jako Juan Budař. (směje se) Juan Divertido. Ale vážně: je to přirozené. Není to žádná „temná magie“. Jako když si dítě dá bonbónek. Cukr okamžitě zareaguje a dítě taky. Podobně rychlý a přímý je to efekt na tělo. Indiáni tomu říkají „medicína“, ale není nikterak příjemná. Člověk se opravdu všemi otvory vyprazdňuje. Žádný „parádní čajíček“.

A když je vám fyzicky tak zle, stíhá hlava „ty vize“?

Až překvapivě snadno. Nestíháte se divit, co všechno stíháte, co všechno vám je „říkáno“, co si myslíte, že jste a nejste.

Je to něco, co byste chtěl – nebo si umíte představit – zažít znovu?

Určitě, dá se to zažít kdykoliv. Dokonce jsem se dozvěděl, že v Mexiku to policisté dělají pravidelně v rámci svojí služby. Ta rostlina člověka nesmírně uzemní, vrací ho do těla a detoxikuje od látek, které tělu neprospívají. Je to kompletní vyčištění. Takže ano, umím si to představit. Až přijde čas, stane se to. Aktivně to ale neplánuju.

Kdyby se vás kamarád zeptal, jestli do ayahuascy jít, doporučil byste mu to?

Řekl bych mu to, co vám. Je to velmi individuální a to hlavní vedení je v něm, ne ve mně. Můžu sdílet zkušenost, ale podpořil bych ho, ať se dívá dovnitř, opře se o intuici a tělo, které ho vede, spíš než o cizí rady.

Promítlo se to do vaší práce? Hrajete role jinak?

Vnímám větší uzemnění, silnější spojení s tělem a naprostou jistotu, že rostliny s námi komunikují, ať už je pozřeme nebo se jich dotýkáme. Jsou nesmírně inteligentní, můžou nás učit a aktivně nás podporují. Jsou tu s námi ve velmi přátelském až láskyplném vztahu. I obyčejná procházka v lese vám dá spoustu kamarádů.

Co vás v nejbližší době čeká pracovně?

Chystám Šviháka lázeňského, hudebně-zábavný program. Budu zpívat písničky, které mám rád, vlastní i převzaté. Budu mít čtyři uniformy, protože „šaty dělají člověka“, a do každé se převléknu, takže budu na pódiu i v trenkách. Zvažoval jsem i úplně donaha, ale to až budou lístky výrazně dražší. (směje se)

Světová předpremiéra proběhla s velkým úspěchem v Divadle Bolka Polívky 9. listopadu 2025. Chci mít řadu předpremiér, aby představení dozrávalo s diváky. S Pavlem Šimákem (spolužákem z JAMU, pozn. red.) pak znovu otevíráme filmovou komedii Fesťák, píšeme scénář, já bych měl hrát hlavní roli, Pavel bude režírovat.

Mám taky svůj filmový projekt Největší tajemství Leopolda Bumbáce, jako producent a režisér hledám cestu k realizaci a ty správné lidi. Je to příběh vojáka, na kterého se po bitvě „přilepí“ tři mrtvé duše vojáků, které on sám zabil. Bumbác je musí osvobodit, protože uvízly mezi světy. Je to velmi aktuální, hluboký, pohádkový příběh. A pokračuju v koncertní činnosti, mám naplánované koncerty, rozhlížím se po muzikantech, po letech sólového hraní s klavírem se těším na hudební spolupráce.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.