Igor Orozovič: Móda se mi strašně líbí, obchoďáky nesnáším

Bundy a kabáty

Roláky

Kalhoty

O Proměně

Igor přišel do našeho podcastu jako klasik a stylař, který do puntíku naplnil to, co o svém vztahu k módě posléze řekl. Džíny, hodně nošená, ale pořád pěkná Barbour bunda, a triko s pudlem. Igor v našem rozhovoru říkal, že má rád věci, které jsou hlavně kvalitní, a tak jsme se toho (jako vždy) absolutně drželi. Hlavní roli tentokrát hrál Barbour (konkrétně sako, svetr a boty), který Igor nosí a je jemu srdci blízký, a pak další skvělá britská značka Charles Tyrwhitt (chinos).

Igore, my jsme podcast primárně o módě a oblékání – jaký je váš vztah k oblékání? Řešíte to, nebo to necháváte spíš plynout?

Já to dost nechávám plynout podle toho, co mám doma zrovna vypraný a po ruce. Řeším to vlastně až ve chvíli, kdy si něco kupuju. Ale zároveň jsem strašně línej ty věci chodit kupovat. To už jako musí být velké odhodlání, když si řeknu „jdu si koupit boty“ nebo „jdu si koupit bundu“.

Jsem typ člověka, co nosí věci do roztrhání, což jste viděli už při příchodu. Tyhle boty už mám dvakrát spravovaný. Jsem zastánce toho, že když už tu věc mám, tak ať je kvalitní. Snažím se řídit heslem „nejsem tak bohatý, abych mohl šetřit“. Většinou se vyplatí dát těm věcem co nejdelší životnost.

Navíc je pro mě utrpení chodit do těch obrovských obchodů. Dneska ráno jsme měli kostýmku v Národním divadle a já si tam u nás na Floře zkoušel asi šestery kalhoty. A říkal jsem tam, že zkoušení kalhot je podle mě fyzicky nejnáročnější úkon na světě. Vždycky mě to tak vysaje, že bych pak potřeboval půl dne volno.

Takže vás štve hlavně to zkoušení? Nebo i lidi kolem, prostředí?

Ne, spíš ten proces jako takový. Já jsem hodně nerozhodnej člověk. Vybíravý ani ne, spíš nerozhodný. Když pak musím řešit, co si vzít a co ne, tak mě to rozhodování úplně vyčerpá. A když je to ještě ve velkých obchodech, v obchodních centrech, tak to je peklo, člověka to vysaje jen tím, že tam vleze. Takže to nesnáším, je to vždycky utrpení. Pak jsem až zlej na lidi, ať mě nechají být, že si nic kupovat nebudu.

Mně se móda jako taková strašně líbí, ale je pro mě prostě vyčerpávající ji řešit. A možná i proto, že se jí věnuju v práci, pořád na vás někdo něco věší, pořád se převlíkáte. V představení několikrát, u filmu taky, pořád vás někdo oblíká, svlíká… pro mě je to úmorný.

Co tedy nejraději nosíte?

Když můžu, nosím spíš tričko a sako. Košile moc ne, to už bych musel řešit, jestli je vyžehlená, čistá, správně zastrčená… a to už by mě úplně zabilo. Potřebuju se cítit svobodně. Takže mám rád módu, ale… je to komplikovaný. (směje se)

Věci od popelnic

Mluvil jste v rozhovorech o tom, že máte rád příběhy věcí. Tehdy jste zmiňoval dřevo a materiály, které vydrží. Dneska jste přišel v hodně ochozené Barbour bundě. Máte to tak i s oblečením, že jsou pro vás důležité příběhy těch věcí?

Jako že bych nosil jenom věci od popelnic? (směje se) Já si teda u popelnic hodně věcí beru, to je fakt, krámy, hudební nástroje, lampičky, rámy… ale oblečení teda neberu z popelnic. Konkrétně tohohle Barboura mám z Vintedu nebo z něčeho podobného. A mám rád věci ze sekáčů. Není to ale tak, že bych u oblečení vyloženě hledal „příběh“, spíš mám pocit že když je to oblečení starší a furt vypadá dobře, že je asi kvalitní. Sekáče mám rád kvůli tomu, že tam člověk najde něco originálního. Miluju stará vlněná saka, kvalitní, poctivá. Dneska by nové stálo bambilion a tehdy se to fakt dělalo poctivě, takže i obyčejné kusy mají něco do sebe.

U těch věcí, co nacházíte, třeba od popelnic, zjišťujete jejich příběh?

U oblečení obecně mám pocit, že ten příběh spíš znát nechci. (směje se) Kdo to nosil… radši ne. Ale jinak věřím, že ten příběh v té věci vždycky je. Nemusím ho nutně znát, ale je tam. Je to ta patina, víte, že to někde už putovalo. Dřív jsem hodně sháněl krámy z dvacátých, třicátých let, fakt jsem obcházel krámky. Teď už se držím, abych si z bytu neudělal skládku. Ale jednou jsem se vracel z pařby, asi v pět ráno, trošku poprchávalo, šel jsem pěšky do Vlkovky a před vchodem byl vysypanej odpadkovej koš nebo nějaký pytel, prostě halda krámů. A v tom byly starý tarotový karty. Fakt prvorepublikový. Nádherný. Na kartách nápisy německy, maďarsky, česky, asi Rakousko-Uhersko. Žádná designová reedice, fakt staré karty. A teď jsem si říkal, proč jsou uprostřed ulice vysypané staré tarotové karty? Já jsem byl trochu namol, byla zima, tak jsem je prostě posbíral, doma rozložil na noviny ke kamnům, aby uschly a nesežrala je plíseň a…

Já vám to trochu doplním, mám příbuzného přímo naproti a ten mi vyprávěl, že v tom domě žila rodina, kde manželka občas vyhazovala manžela i s jeho věcmi. Měl spoustu „zvláštního vybavení“… takže možná vyhodila i jeho karty.

No vidíte! Tak ten příběh možná pokračuje tím, že moje žena jednou vyhodí ty tarotové karty zase někomu jinému k popelnici. A kruh se uzavře. (směje se)

Říkal jste, že nesnášíte obchoďáky a je to pro vás peklo. Ale někde jsem četla, že nemáte rád ani nakupování online. Proč? Je to tím, že je to neosobní?

Ne, spíš tím, že tu věc nevidím a nemůžu si na ni sáhnout. Objednáte si něco a přijde to úplně jiný, než to vypadalo na fotce. Nevíte, jestli vám to sedne. Já vůbec nechápu, jak si někdo objedná hadry, čeká, jestli mu to bude, a když ne, tak to zase balí a posílá zpátky.

K tomu mi to přijde dost neekologický, něco letí tam, něco zpátky… vlastně úplná pitomost. Navíc já jsem tak línej, že kdyby mi to nesedělo, tak mi to radši zůstane doma v koutě, než abych to posílal zpátky.

To tričko s pudlem, co máte dnes na sobě, kde jste k němu přišel?

Tohle? To je, myslím, od Bosse, nebo tehdy ještě Hugo Boss, jak se pak rozdělili.

Pamatuju si, že jsem byl v obchoďáku kvůli úplně jiný věci a tohle tričko jsem tam zahlídl. Přišlo mi dobrý, ale ještě jsem nebyl ve fázi, že bych ho chtěl nosit. Takže asi tři, pět let leželo v šuplíku, než jsem ho vzal poprvé na sebe. Teď je to jedno z mála „slušných“ triček, protože většina už je v takovém stavu, že v nich nemůžu mezi lidi.

Promiňte tu otázku, ale máte nějaké vytipované popelnice, kde se zaručeně dá něco najít?

Tak to jsou ty kontejnerové na oblečení, kam lezou lidi a občas tam uvíznou… (směje se) ale vy myslíte asi „posh“ popelnice, co? Zrovna teď jsem žasnul. Přestěhoval jsem se ze Žižkova na Letnou a byl jsem naštvanej, že to tam bude taková nažehlená nuda oproti Žižkovu, kde to žije. A pak vidím paní, jak si nese zlatý rám! Já mám rámy na obrazy hlavně od popelnic. Nedávno jsem si z kontejneru přitáhl zrcadlo. Takže jsem si říkal, že i tam se dá něco najít. A tady na Žižkově, když jsem bydlel na Kostnickém náměstí, jsem dokonce fotil takový malý „projekt“ – před naším vchodem byly popelnice a ty výjevy před nimi se měnily každých deset minut.

Jednou televize, šatní skříňky s pornočasopisama na dveřích, do toho krásný obraz. Šel jsem na oběd, vrátil se a byly tam úplně jiný věci. Neustálá výměna, recyklace v přímém přenosu. To miluju.

Hezkou dovolenou si člověk nepamatuje

Takže jste vlastně sběratel. Sbíráte ještě něco, kromě artefaktů od popelnic?

Bohužel jsem býval velký sběratel všeho. (směje se) Třeba sirek! Mám hodně krásných z různých zemí, hlavně ty dřevěné, v pěkných krabičkách. Ale nikdy jsem nebyl sběratel „systematik“, že bych se pídil po sběratelských kusech.

Sbíral jsem šelakové desky, mám staré gramofony na kliku… Ale pak mi došlo, že už je to blbost, že mě to zahlcuje. Tak se snažím být praktičtější, když už něco sbírám, tak ať je to použitelné. Třeba nádobí, které fakt používám. Dřív jsem si dokonce říkal, že bych mohl mít bazar, na malý bazárek by toho bylo dost. Ale pak jsem si radši začal vozit z cest hudební nástroje, zajímavé, exotické. A ty používám na koncertech. To je nejlepší kombinace, sbírka, která je funkční. 

Myslíte, že vás cestování rozšiřuje jako osobnost?

Myslím, že každého. Málo co člověka tak rozšíří jako právě cestování. Dává vám nadhled, mění světonázor, ale hlavně jsou to zkušenosti. Zkušenosti se sebou samým, když jste někde sám, něco zažíváte, musíte si poradit. Já rád cestuju sám, ale dlouho jsme cestovali i s kamarády z turistického oddílu. Ještě před třemi čtyřmi lety jsme jezdili stopem, bez stanů, do Armenie a podobných zemí. Zažívali jsme dost extrémní podmínky, ale to mám vlastně rád.

Vždycky říkám, že na dovolené má být hnusně. Nebo aspoň nějaký průšvih. Hezkou dovolenou si člověk nepamatuje. Když je jen hezky, procházíte se, koupete se a pijete mojita, tak je to fajn, ale moc toho ve vás nezůstane. Pamatujete si ty cesty, kde pršelo, něco se podělalo a museli jste to prožít, přežít. Na to nezapomenete nikdy.

Která dovolená teda byla nejpříšernější a zároveň vlastně nejlepší?

Možná to bude znít, že se ten podcast vtipně zaseknul na popelnicích, ale já mám zrovna jednu asociaci, která spojuje cestování, popelnice i dnešek. Dneska ráno mi přišel mail od jedné staré paní. Napsala celý text mailu do předmětu – to se mi hrozně líbilo – a psala, že si mě pamatuje z Kanárských ostrovů. A to byla mimochodem jedna z mých nejpříšernějších dovolených, na Gran Canaria. Na mě strašně turistický, resortový. Byl to tehdy nějaký můj zoufalý úprk pryč, vzal jsem první možnost, co byla, a ocitl se tam. Ale našel jsem tam u popelnic dřevěný konferenční stolek, vyřezávaný, krásný, jen bez horní desky. Vzal jsem ho, vynesl na kopec, tahal ho s sebou jak blázen. Na letišti ze mě měli samozřejmě strašnou legraci, ale nakonec mě s ním fakt pustili do letadla. Ten mám mimochodem dodnes.

A ta paní psala, že si mě pamatuje právě s tím stolkem, jak jsem ho vezl, a že od té doby sleduje mou kariéru. Že má 80 let, neví, co je QR kód, ale strašně by chtěla poslat něco „holubům“, protože slyšela písničku Holubí muž a moji řeči o obecních holubnících, tak mě prosila o číslo účtu. To mě strašně dojalo. 

Ale abych odpověděl na otázku, pro mě jsou nejpříšernější dovolené právě ty resortové. Typu Gran Canaria ve smyslu mega komplexů, betonové pláže, all inclusive. Ne samotná země, ale ten způsob turismu. Turistická destinace sama o sobě není problém, Praha je taky turistická. A přitom já v ní každý den najdu místo, kde jsem nikdy nebyl. Můžete zažít krásná, autentická, i „špinavá“ místa klidně i na Staromáku. Jde o to, jak se v tom místě chováte a co hledáte.

Ale když je místo vytuněný jen pro turisty, samý beton, hotely, all inclusive, a vymizí normální život, to je pro mě úplná hrůza. 

Igore, pojďme k vaší kariéře. Vystudoval jste DAMU, hrajete, skládáte hudbu… Čím se cítíte být nejvíc - hercem, hudebníkem, cestovatelem, dobrodruhem? Jak byste se představil?

Ještě k tomu cestování, já nejsem žádný ultracestovatel, co tráví tři měsíce někde v džungli. Většinou mám jen deset čtrnáct dní. Ale naučil jsem se z toho mála vytřískat maximum. Byl jsem takhle jedenáct dní v Etiopii, osm dní v Maroku… když umíte cestovat, zažijete za deset dní víc než někdo za měsíc. A k té identitě, těžko říct.

Slovo „umělec“ zní strašně nadneseně, ale vlastně ho mám rád. Pro mě je umění celek, divadlo, hudba, výtvarno. V tom se cítím doma. Jsem činoherec, to je ta cesta, kterou mě život pustil, kde jsem asi nejschopnější se uživit. Ale teď hodně žiju hudbou. Hudba má totiž oproti divadlu podle mě velkou výhodu. Divadlo pracuje se slovem, intelektem, emocí, psychologií, je to docela komplikovaný proces. Hudba je naproti tomu osvobozující, jednoduchá. Funguje na nějakých základních přírodních principech – rozvibruje tělo, vyplaví hormony v mozku. Někde jsem četl, že při poslechu hudby se vyplavují podobné látky jako při opiátech, endorfin, dopamin, šťastné hormony. Pamatuju si, že v tanečních se mě holky ptaly, jestli jsem opilý, a já byl jenom nadšenej z hudby a z pohybu. To je přesně ono. Hudba je pro mě přirozená droga.

A mám vlastně kliku, že jsem sólovou hudební kariéru rozjel relativně pozdě. Teď je mi v ní „dvacet“, jsem nadšený kluk. Nejradši bych pořád zkoušel a hrál. Náš bubeník, který se živí hudbou odmala, na mě někdy kouká a říká: „Ty teď prožíváš svoje klukovský kapelový roky, ale my to děláme třicet let, kámo.“ Já teď poprvé prožívám čistou muziku s kapelou. To je úplně jiný svět. Je to vlastně trochu jako sex. (směje se) Když hrajete s kapelou, je to čistá radost a výbuch napojení, synergie.

Říkal jste, že hudba je trochu jako opiát, koncert s kapelou trochu jako sex… a někde jste mluvil i o tom, že nervozita funguje podobně jako vzrušení. Můžete to vysvětlit?

Tohle jsem nevymyslel já, někde jsem to četl. Ale je to zajímavé – psali, že při nervozitě se tělu děje chemicky hodně podobná věc jako při vzrušení. Vyplavují se podobné hormony, tělo je excitované. A byla tam rada: když jste moc nervózní, zkuste si v hlavě říct, že nejste nervózní, ale natěšenej. A ono to fakt funguje. Ten tělesný stav je skoro stejnej, jen si ho jinak přerámujete. Z nervozity se stane očekávání.

Jak pracujete s vlastní energií před vystoupením? Jste nervózní? Umíte tu energii krotit, nebo ji necháváte projít, jak přijde?

U divadla jsem nikdy nemíval blokující nervozitu. Spíš zdravou, a tu si někdy záměrně navozuju, když jsem až moc v klidu. U věcí, které hraju dlouho, už mám v sobě zabudovaný cvak, umím se do té energie dostat. Ale třeba po premiéře, při prvních reprízách, cítím, že postava na začátku potřebuje víc rozrušení, než právě mám. Tak si to trochu zvednu, abych nebyl moc pohodlný a nezmizelo napětí.

Větší nervozitu mám před koncerty, hlavně těmi velkými. U mě se projevuje spíš podrážděností než tím, že bych se hroutil. Mám rád, když jsou věci připravené, vím, co bude. Když se to drolí, jsem nepříjemný na okolí. To je můj způsob, jak tělo hlásí stres.

Pomáhá mi dýchání, chvilka klidu, cigareta, panák. Zastavit se, říct si: „O nic nejde, chci si to užít.“ Přepnout hlavu ze stavu „přežít“ do stavu „užít“.

Extrém byla třeba spolupráce s Moravskou filharmonií Olomouc, kde hráli moje písničky v orchestrálních aranžích. Měli jsme dvě zkoušky, úplně jiné verze songů, spousta nástrojů, jiné vstupy. Měl jsem pocit, že nevím, kdy kde začít. Celý koncert jsem jen sledoval dirigenta, snažil se tvářit uvolněně a přitom počítal nástupy. Upřímně, ten koncert jsem si poprvé opravdu užil až po půl roce, když jsem se na něj podíval ze záznamu.

Tuhle cenu to mělo

Říkal jste, že vás inspiruje práce s energií a že jste herec, který do toho jde s velkou energií. Zároveň obdivujete herce, kteří to zvládnou minimem prostředků. Jaký je rozdíl mezi velkou energií a tím minimalismem?

To nikdo úplně neví, kdyby to někdo věděl, prodává to jako návod. (smích) Ale určité principy existují. Určitě se to učí praxí. Někdo má přirozeně větší lehkost, někdo, jako já, má tendenci tlačit na pilu, být zaťatý. Pak celý život hledá cestu k větší úlevě. Je to jako ve sportu: nejde o sílu, ale o švih. V tenise, squashi, v golfu, ve všem. A stejně tak v herectví. Uvolnění, dech, timing. Někdo to umí od začátku, někdo se k tomu dopracovává.

Já jsem ten druhý případ – spíš zaťatej typ, co pořád hledá sofistikovanější prostředky než jen přitlačit.

Kdo je pro vás v tomhle ohledu vzorem? Někdo, kdo dokáže minimem gest vyvolat maximum emocí?

O Rudolfu Hrušínském se to říká, a právem. Fungovalo to u něj i na jevišti Národního divadla, kde je to obzvlášť těžké. A třeba František Němec, z těch starších herců, je taky krásný příklad. Tam vidíte, že síla myšlenky je větší než síla hlasivek.

Nebo třeba u Ivy Janžurové, se kterou hraju Audienci u královny. My máme takový rituál – před představením si v šatně přehrajeme náš úvodní dialog, deset, patnáct minut. A ona to říká v té šatně úplně stejně jako pak na jevišti. Jen přidá trochu energie, ale ten základ je totožný. Já v šatně jen tak přirozeně pluju, je to skvělý, a na jevišti najednou slyším sám sebe, jak zbytečně zvedám hlas, abych dořval na galerii. A v tu chvíli to zní, jak kdybych mluvil cizím jazykem. Technicky je potřeba něco přidat, ale ona to zvládá beze ztráty přirozenosti. To je přesně ta alchymie.

Je to celoživotní hledání. U některých inscenací se to povede, u jiných méně. Záleží na režisérovi, na textu, na našem stavu. 

Jak si vybíráte role? Z toho, co popisujete, to vypadá, že s nimi potřebujete souznít.

Když jste v angažmá, moc si nevybíráte. Vedení řekne: „Budeš hrát tuhle postavu v téhle inscenaci,“ a hotovo. Moje práce je se do toho pustit a odehrát to.

Někdy se to povede skvěle, někdy ne. Někdy je zkoušení krásné, ale výsledek průměrný. Jindy je zkoušení peklo s konflikty, nervy, a vznikne výborné představení, ale vy k němu máte jistou pachuť. Těžko se vám pak hraje s radostí.

Je to celoživotní práce: hledat si vztah k vlastní profesi tak, aby vás nesežrala rutina. Aby to zůstala zábava. Někdy si člověk musí dělat vedlejší projekty, hudbu, kabaret, cestování, aby měl radost a energii i pro to zaměstnání v divadle.

Je pro vás důležitá hranice mezi uměním a komercí? Máte někde čáru, za kterou nejdete?

Je to důležité. A hodně o tom mluvím s kolegy. Vždycky skončíme u toho, že každý má tu hranici jinde. A má na to plné právo. Nikomu nevidíte do hlavy, do účtu, do rodiny. Já mám jedno kritérium: nesmím se stydět sám před sebou. To je moje míra. Někdo zvládne víc, někdo míň. Někdo udělá reklamu, kterou bych já nedal, ale zároveň může mít těžkou životní situaci. Nechci soudit. Někdy vám i úplně blbá práce přivede do života strašně zajímavého člověka. I to se mi stalo. Takže nikdy nevíte. Pro herce je navíc skoro všechno výzva. Proto tolik věcí bereme, je v tom zvědavost.

Ale pro mě osobně je důležité, abych se na sebe mohl podívat do zrcadla a říct si: „Tuhle cenu to mělo.“ A když ne, radši do toho nejdu. Vy nevíte, co z toho bude. Můžete si přečíst skvělý scénář a nakonec je z toho úplná kravina a vy to jako herec v podstatě neovlivníte. U filmu herec ovlivňuje strašně málo. To je na tom vlastně to nejděsivější. Nevíte, co vystřihnou. Existuje psychologický pokus, má i svůj název, že vezmete fotku jednoho člověka, pustíte pod ni různou hudbu a divák má pocit, že je jednou smutný, jednou veselý, jednou zamilovaný. A přesně tohle se děje nám.

Zahrajete scénu nějak, ale někdo pod to dá debilní hudbu, nebo to sestříhá zpomaleněji, než jste to hrál, a rázem vypadáte jako po lobotomii. Nebo naopak střih pomůže, což je ten ideál, že se všechny složky domluví a podpoří se navzájem. Ale dopředu nepoznáte, jestli berete sračku, nebo něco skvělého. Z něčeho, co vypadá průměrně, se dá vykřesat výborný film, a naopak – z projektu roku může být nakonec trapná blbost.

Stejně těžké je určit, co je komerce a co už umění. Podle mě je třeba Notting Hill umění. Pretty Woman taky. Jsou to komerční filmy, ale jsou udělané tak dobře, že tam není jediná špatně zahraná scéna, hudba sedí, všechno do sebe zapadá. Jsou jen v jiném žánru. Takže kde je ta hranice? Komerce vám navíc může pomoct k tomu, že pak někdo přijde na váš koncert. Kdyby mě lidi neznali ze seriálu, těžko by si mě šli poslechnout. A seriály nejsou automaticky špatně, jsou i dobré. Jen zase nevíte dopředu, do které hromádky ten konkrétní spadne.

Jediné, čeho se dá trochu chytit, jsou okolnosti: kdo to dělá, kolik je natáčecích dnů na díl (poznáte, jestli se to bude řezat jak pás u továrny, nebo je prostor to udělat líp), jaký má režisér přístup. To vám dá nějaký pocit, vibe. Ale ani to negarantuje výsledek.

Podobně je to v hudbě: kdo se hrdě označuje za alternativu a odmítá všechno komerční, ten často stejně touží po publiku. Spousta slavných kapel začínala jako úplný underground. Je to věčný balanc. A zase se vracím k tomu samému: člověk musí být v pohodě sám se sebou. Podle mě by se neměl zaprodávat, a hlavně by se neměl zaprodávat vlastnímu talentu. Pomáhá mi vracet se k tomu, proč jsem to celé začal dělat. Proč jsem šel na DAMU. Šel jsem tam proto, abych točil reklamy na mikrovlnky? Asi ne. Na druhou stranu je možná v pořádku natočit jednu dobrou reklamu, která vám vydělá tolik, že pak můžete rok dotovat svoje vysněné projekty. Jde o ten poměr.

Lidi mi často nabízejí moderování. Vím, že bych to asi zvládl, jsou za to hezké peníze. Ale jsem takový poctivec, připravuju se, jsem nervózní tři čtyři dny předem, sežere mi to veškerý čas, který bych mohl věnovat psaní písniček. A to mě naplňuje víc. Myslím, že je dobré si pravidelně znovu říkat: co vlastně chci dělat? Kde ten čas chci nechat? Je škoda, když někdo místo malování obrazů tráví dny v reklamce a sám ví, že ho to neživí tou formou, po které touží. Je lepší mít míň peněz, ale dělat to, co mě fakt naplňuje.

Já to neumím shrnout jedním bonmotem. Je to mišmaš, který člověk řeší v hlavě vlastně pořád – ale myslím, že to tak má většina lidí v jakékoliv profesi. Ale za mě pořád platí, nezaprodat se za prachy.

Skály s Krejčíkovou

Nedávno se vám narodila dcera. Co se tím změnilo? Posunul se váš světonázor, nebo zůstal stejný?

Já jsem na dítě byl vlastně připravený už dlouho, aspoň v hlavě. Vždycky, když jsem někde mluvil o nezaprodání a o všech těchhle ideálech, dodával jsem: „To říkám teď, protože nemám rodinu a děti, které bych musel živit.“ Věděl jsem, že ve chvíli, kdy se dítě narodí, se priority změní. A to se mi samozřejmě teď děje, hlavně v rovině času. Strašně mě to baví. Je to obrovská radost, mám se s ní čím dál radši. A výsledkem je, že chodím všude pozdě, protože se od ní ráno nemůžu odlepit.

Zároveň hraju třeba pětadvacet večerů v měsíci. To je pro otcovství dost blbá kombinace. Už v těhotenství jsem věděl, že musím zvolnit, loni se točily dvě velké věci, věděl jsem, že letos v Národním mě čekají dvě náročné inscenace, a říkal jsem si: „Ber míň věcí.“ Diář se mi zatím úplně nevyčistil, ale už víc odmítám. Přednost má čas. To je zatím největší změna.

Jinak se snažím zůstat konzistentní. Jen jsem se začal učit říkat si o víc peněz tam, kde to má smysl. Nemám na to úplně talent, ale od narození dcery jsem si vědomě řekl: „Buď dělej míň věcí za víc peněz, nebo je nedělej vůbec, anebo naopak dělej něco úplně zadarmo jen pro radost.“ Pořád vnímám umění jako poslání, na něčem z toho prostě nechci mít cenovku. Ale zároveň je pravda, že naše generace herců je finančně negramotná. Mladší to budou mít snad lepší.

V jiných profesích nikdo nikomu neříká: „Pojď mi postavit barák, vždyť tě to baví.“ Stavbaře baví stavět, právníka baví právničina, ale nikdo po nich nechce, aby to dělali zadarmo. U herců se pořád ozývá: „Vždyť je to sranda, ty se bavíš, lidi tě znají, máš výhodu. A k tomu představa, že sláva automaticky znamená bohatství. Je to nesmysl, ale potýkáme se s tím neustále.

Dokonce i kolegové to občas nechápou. Stalo se mi, že jsem přijel o patnáct minut později na odjezd na zájezd s divadlem. Byl jsem v nahrávacím studiu, kde stojí den klidně dvacet tisíc. Byla to poslední možnost dodělat věci na desku, ve které je půl milionu investovaných peněz, mých i cizích, a která živí kapelu. A kolegyně mi v autě řekla: „No jo, ty si točíš cédéčko, kvůli tomu přijedeme pozdě.“

To mě teda zvedlo ze židle. Jako kdyby deska nebyla práce. Ty si točíš cédéčko, jako že dělám nějaký svojí koníček bokem, zatímco opravdová práce je ten zájezd. Přitom oboje je moje práce. A do toho samozřejmě Národní, rozhovory, podcasty... a dítě. Všechno je to o čase.

Změnilo narození dcery vaše emoce? Objevil jste v sobě něco, co tam předtím nebylo?

Určitě. Pořád to ještě oťukávám, ale je to znát. Určitě větší nadhled. Některé věci jsou najednou úplné prkotiny. Proti zodpovědnosti a radosti, kterou dítě přinese, vypadá spousta stresů směšně. Cítím i větší odolnost vůči vnějším vlivům. A hlavně, je to vědomé rozhodnutí. Snažím se mít v sobě víc vděku a míň mrmlání. Jsem bručoun, lidi mě tak znají, nadávám, hudruju. Ale ve skutečnosti si teď mnohem víc říkám: „Hele, chtěl jsi to. Chtěl jsi dělat tuhle práci, chtěl jsi tuhle rodinu. Tak si to užívej, místo abys u toho nadával.“

U dítěte navíc není exit. Z divadla můžete odejít, od dítěte ne, to je závazek. A tím, že jsem do toho šel vědomě, mám z toho i vědomou radost. A emoce jsou samozřejmě hlubší! Napsal jsem písničku o dceři, hrál jsem ji na koncertech – a na začátku jsem měl co dělat, abych ji vůbec dozpíval. Člověku se najednou otevírá úplně nový zásobník citů.

Co vás teď čeká profesně? Co máte před sebou?

Bylo by hezký říct „odpočinek“, ale ne. (směje se) Na druhou stranu, všechno, co dělám, mě baví. Jen bych potřeboval tak dvě hodiny denně navíc. Teď zkoušíme v Národním divadle Farářův konec s Honzou Mikuláškem, moderně pojatá klasika, moc se na to těším. Do kin jde film Na horách, kde hraju, to už mám sice dotočeno, ale začíná promo, a to je někdy větší peklo než samotné natáčení. Spousta rozhovorů, autorizace, já si je poctivě čtu a upravuju, takže nad tím sedím třeba pět hodin, aby to znělo tak, jak jsem to myslel.

Kvůli tomu filmu jsme se s Anetou Krejčíkovou učili lézt po skalách, to bylo super. Napsal jsem k tomu písničku Za hory, za doly, ta tam taky zazní. Teď dodělávám vánoční písničku. Ale není to typický rolničkový popěvek, spíš melancholická věc. Nahráli jsme ji s kapelou sami, bez producenta. Mám z toho radost.

Chystáme vánoční koncerty v Divadle pod Palmovkou, kde bude i cimbál, tak k tomu teď děláme zkoušky. Na jaře nebo v létě bych rád začal pracovat na nové desce. Tam narážím na ten čas - psaní písniček s malým dítětem doma je disciplína sama pro sebe.

Vaše album se jmenuje Když chlap svléká tmu. Jakou tmu jste svlékl naposledy? Jakou vnitřní tmu?

To je hezká otázka. První, co mě napadá, je úplně obyčejná tma. Reálná. Přijel jsem nedávno ze zahraničí do nového bytu a pamatuju si, jak jsem ve tři ráno stál na balkoně s cigaretou, koukal na hvězdy a říkal si: „Užij si tenhle moment. V sedm vstáváš, ale teď je klid.“ V mých písničkách se motiv noci, cigarety, tmy a erotiky často vrací. Tady to byl spíš moment samoty. A to je něco, co mi teď hrozně chybí. Moje práce znamená, že jsem celý den mezi lidmi – zkoušení, natáčení, komunikace. Pak přijdu domů a jsem zase s lidmi, s rodinou. A na komunikaci se sebou nezbývá skoro nic.

Ta tma, kterou bych teď potřeboval svlékat, je právě tma, ve které jsem chvíli sám se sebou. Noc, ve které si můžu dovolit čumět do blba, nic neprodukovat, jen být. V té tmě člověk nejvíc slyší, co se v něm doopravdy děje, a z toho pak vznikají písničky, role, rozhodnutí. Takže poslední „svléknutá tma“ je možná ten balkon ve tři ráno. A zároveň je to tma, která mi pořád trochu chybí.

Jste unavenej?

Zjistil jsem teď s dítětem, že strašně špatně snáším nevyspání. To asi nikdo nemá rád, ale u mě je to fakt brutální. Když spím, zvládnu všechno. Teď se moc spát nedá.

Ale zároveň jsem pochopil jednu věc: je pro mě důležitější být psychicky odpočatej než fyzicky. 

Tak my moc děkujeme za rozhovor a moc si ceníme toho, že jste našel čas přijít k nám do podcastu.

Já děkuju. A ještě jsem vám neřekl příběh o televizi, ten si necháme na příště.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.