Filip Titlbach: Autenticita v oblékání se promítá i do osobnosti člověka

Overshirty

Lněné košile

Kalhoty

Řeč byla ale samozřejmě i o jiných věcech - o médiích, politicích, odvaze být sám sebou. O queer identitě, úzkostech a terapii, o kočkách a o tom, co dnes člověka drží nad vodou.

O Proměně

Filip k nám do podcastu přišel ve svém běžném oblečení, které jasně ukazovalo, co je pro něj v módě nejdůležitější – pohodlí. Při naší jemné proměně stylu jsme proto zůstali u stejného základu, jen jsme sáhli po výraznějších a promyšlenějších kouscích. Hlavní roli sehrál sytě modrý overshirt od naší oblíbené dánské značky forét, který definoval celou siluetu a dodal jí strukturu. Doplnili jsme ho čistou, lehkou lněnou košilí od Charles Tyrwhitt a minimalistickými pískovými chinos od Barbour. Outfit jsme zakončili koženými kotníkovými botami od tasmánské značky Blundstone. A kdyby náhodou bylo potřeba na chvíli zmizet a vyčistit si hlavu, přidali jsme ještě víkendovou tašku od Carl Friedrik.

Prohlédnout kolekci forét

Filip má specifický, autentický styl mluvy, proto jsme se rozhodli v rozhovoru ponechat nespisovné koncovky a podobné jazykové rysy v původním znění.

GS Talks je podcast o módě, takže i naše první otázka bude o oblečení. Řešíš, co nosíš? Přemýšlíš ráno, co si vezmeš, nebo to necháváš plynout?

Já jsem byl před lety v podcastu Českého rozhlasu Šatník u Veroniky Ruppert a už tehdy jsem nad tím přemýšlel, protože mě to k tomu donutilo. Měl jsem pocit, že nad tím vlastně moc nepřemýšlím. A došlo mi, že hlavní věc, kterou řeším, je, aby to bylo komfortní. A co se týče rána, záleží spíš na tom, co mám vypráno, protože strašně nestíhám domácí práce a furt někde lítám. To je první filtr. Takže většinou sáhnu po něčem, co tam je.

A když jdeš do podcastu, řešíš to víc? Minule jsi měl na sobě třeba kočičku…

Jo, to bylo vtipný, protože hostem byl Honza Cina a ten měl myšku. My jsme se nedomluvili. On měl košili s malým Mickey Mousem a já měl bílý tričko s kočičkou. To tričko jsem dostal od kamaráda z Francie, tak ho rád nosím. Ale jinak to taky moc neřeším. Myslím, že to, jak mě lidi vidí v podcastu, je to, jak mě potkají i venku. Od začátku, ještě když jsme nebyli na videu, jsem chodil do studia tak, jak chodím normálně. A to jsem si nechal i ve video podcastu. Nejsem tam nějak extra posh oblečenej. Samozřejmě když přijde ministr, prezident a podobně, tak tomu oblečení přizpůsobíš. Ale jinak říkám hostům, ať přijdou tak, aby se cítili dobře. Mně jde hlavně o obsah.

Myslím si, že autenticita v tom, jak člověk vypadá, se promítá i do toho, co říká. Když se přetvařuješ oblečením a děláš ze sebe někoho jinýho, možná se přetvařuješ i v tom, co říkáš. Nevím, možná to souvisí…

Takže myslíš, že oblečení má tu moc měnit náladu i to, jak člověk odpovídá?

Jasně. Když nemám nic vypráno a zbydou mi kousky, který nerad nosím, cítím se hůř.

A je to pak vidět na práci?

Nevím, jestli na práci úplně, asi tomu nedávám tak velkou váhu. Ale v tom dni se necítím tak dobře, jak bych mohl.

Hřib mě ovíval cedulkou

Když se podíváme do historie, měl jsi dřív víc sak a formálních věcí. Teď tě víc vídáme v tričku. Posouvá se tvůj styl víc k pohodlí?

Ne. Já mám prostě část šatníku těch formálnějších věcí, protože děláme živý akce v divadlech, chodím na ambasády, moderuju různé akce, třeba pro Člověka v tísni. Když tam sedí ambasador vedle ambasadora, nepřijdeš v tričku.

Jak se ti v něm funguje? Je to pohodlný?

Mně se to líbí. Já to mám rád. Připadám si v tom dobře. 

Máte třeba v redakci nějaký dress code?

Proč to vůbec přinášíš do veřejnýho prostoru, teď se to bude zbytečně řešit! Myslím, že je důležitější, když redakce řeší spíš obsah.

Býváš ještě nervózní před rozhovorem?

Byla by lež říct, že ne, ale byla by lež i říct, že jsem nějak vyklepanej. Rozděluju si rozhovory na běžný, kde vím, co čekat. S experty, s novináři, tam už mám za sebou dva tisíce rozhovorů, takže tuším, co přijde. Vím, že mám situaci v rukou. A pak jsou situace, kdy přijde někdo neobvyklej nebo konfrontační, třeba politici. V tu chvíli nejsem nervózní, ale jsem napjatej. Jsem zvědavej, co přijde. Baví mě to. I když nejsem konfliktní člověk, tak mě ta hra baví, protože jsou to role. Moje role je role novináře, jejich role je politika. Dokážu se odosobnit a užívám si tu hru, jestli dostanu víc informací, nebo jestli oni dokážou odolávat.

Jak pracuješ s tou hranicí mezi autenticitou a rolí?

Myslím, že každej z nás je ve veřejným prostoru autentickej jen do určité míry. Existujou společenské normy, sdílený chování, mantinely. Už tím ztrácíš část autenticity, protože neběžíš nahý po Karlínským náměstí. Pak máš nějaký svůj core, esenci, kterou dáváš najevo a u který máš volbu, jak moc ji držíš a jak moc se přizpůsobíš roli. Víme, co znamená být novinářem, máme kodexy, očekávání. Řešíš, jak moc se přizpůsobíš. Jestli do toho vstoupí tvůj názor, jestli děláš čistě zpravodajství, nebo publicistiku. Já jsem prošel od čistě zpravodajského stylu v rozhlase k publicistice, která je víc autorská, komentativní. Pořád stojí na faktech, ale zajímají mě víc analýzy a rámování, protože to pomáhá pochopit svět.

Kdybys měl popsat svoji esenci, kým jsi?

My jsme se venku bavili o tom, jací jsme. Myslím, že mám v sobě něco trošku drzýho, občas. Baví mě do lidí šťourat, ne zle, spíš ze zvědavosti. Objevovat, jací jsou. Jsem zvědavej, možná výřečnej, zároveň citlivej, ale dokážu mít masku někoho tvrdšího. A jsem miloučkej, haptickej.

Vzpomeneš si na rozhovor, který tě hodně bavil nebo byl pro tebe nečekaný?

Hodně byl ve veřejném prostoru rozhovor s Janou Maláčovou. To byl zajímavej rozhovor v mnoha věcech. Jedna z nich byla, že to byl fakt boj mezi mnou a hostkou. Snažil jsem se dobrat odpovědi na otázku a nedostal jsem ji jednou, dvakrát, třikrát, ale třeba dvacetkrát za sebou. Byla to zkouška trpělivosti, kdo vydrží dýl. Jestli přijmu neodpověď, nebo budu pokračovat a věnuju dvacet minut jedné otázce. Já jsem se rozhodl, že je věnuju. Bylo zajímavé sledovat tu chemii mezi náma.

Ale asi nebyla moc příjemná?

To nebyla.

Nevadilo ti to?

To je přesně to, že se dokážu odosobnit. Je mi jedno, jestli tam sedí Maláčová, Rakušan, Hřib nebo Havlíček. Ty rozhovory jsou jiné než s ostatníma lidma.

Ne že bych k nim měl despekt, to ne. Ale beru je rovnocenně, možná i jako svoje zaměstnance. Kdybych měl zaměstnance, který mi dvacetkrát neodpoví, nevím, jestli bych si ho nechal. Třeba Zdeněk Hřib na mě v rozhovoru mával cedulkou Nakopneme to. Místo odpovědi mi mával. Náš stůl je krátkej, takže mě tím ovíval. Bylo to nepříjemný a nedůstojný. Reagoval jsem příkře, poprosil jsem ho, ať to nedělá, protože naši posluchači nejsou debilní a můžeme se normálně bavit. Z pohledu občana, který tyhle lidi platí, tohle nemůže fungovat. Takže ano, bývá to nepříjemný. Ale nejsem rozčílenej jako Filip. Neotřese to se mnou. Neodcházím domů naštvanej. Vím, že mám svoji roli, tu naplním a dokážu se od ní odosobnit.

Jak se ti žije s tím, když potom víš, že sis rozkmotřil někoho hodně vlivného, kdo by ti třeba někdy mohl být i k užitku?

Hele, to souvisí s tou prací. Jsou politici, kteří u mě byli na rozhovoru a dodnes mě třeba nepozdraví, když je někde potkám. 

Oni prý už o tobě mají snad i složku nebo nějakou mediální přípravu, že jsi drzej a protivnej, ať si dávají bacha?

Jo, to už jsem slyšel. A taky někteří nechodí. Já už jsem teď mockrát zval třeba ministry z Motoristů, a tak dál. 

Není to teda kontraproduktivní? Když jsi taková výrazná osobnost a potřebuješ, aby k tobě politici chodili, aby ses jich mohl dobře ptát.

No, „potřebuju“… já to nepotřebuju. Já si myslím, že to potřebuje tahle země, aby politici chodili do rozhovorů. Veřejnost to potřebuje slyšet. To, co odpovídají, vlastně jestli vůbec odpovídají. Od toho je veřejnost, aby podporovala nezávislá média a aby nutila svoje vlastní zástupce, kteří jsou v Poslanecké sněmovně, v Senátu anebo sedí na Hradě, aby chodili do těch médií a čelili těm otázkám. Hele, žijeme ve svobodný zemi. Já samozřejmě nemůžu přitáhnout za flígr premiéra nebo nějakýho náměstka, ministra, poslance, poslankyni, senátora a tak dál do studia. Já je můžu slušně požádat o rozhovor. Je na nich, jestli dorazí, nebo ne. Na mně potom je, abych řekl veřejnosti, kdo na tom rozhovoru nebyl.

A to je, myslím, mnohem podstatnější. A to se teď snažím docela často opakovat i v těch rozhovorech, že třeba paní Maláčová nebo pan Havlíček, ať už z toho rozhovoru vyšli, jak vyšli, a lidi si na ně udělali názor, jakej si udělali, tak minimálně jsou to lidi, kteří dorazili. A taky nemuseli. Věděli, že jdou do kritickýho rozhovoru a měli dost odvahy, aby prostě přijeli na Národní třídu, přišli za mnou a tu hodinu tam vydrželi a odpovídali na moje otázky. Já nehodnotím jak, ale překročili aspoň tu laťku toho, že se vystaví kritickým otázkám. Ona je ta laťka dneska s politikama teda dost nízko.

A pak máš lidi, kteří do těch rozhovorů prostě nejdou, včetně třeba i bývalého premiéra Petra Fialy. Za jeho vlády jsme mu poslali asi třicet pozvánek. Mezitím se objevil v podcastech, o kterých jsem vůbec netušil, že existují, vymetal jeden za druhým. Ale do podcastu, který se fakt týkal politiky, byl hodinovej, konfrontační a velmi dobře připravenej, prostě nepřišel. Premiér Andrej Babiš taky nechodí. Mně je jedno, z jakých jsou stran. Mně jde o to, že jejich minimálně etickou, morální a občanskou povinností je vystavit se těm otázkám.

Mám to těžší než jiní muži

Z té druhé strany: proč by tam chodili, když je tady spousta podcastů a prostorů, kde se můžou vyjádřit tak, jak chtějí, a nikdo jim to nenabourává…

Proto já říkám, že to je na těch lidech. Já si myslím, že čím víc lidí bude podporovat nezávislej žurnalismus, tím větší tenzi v sobě budou ti politici mít, protože uvidí, že to má sílu a že to potřebujou. Evidentně i třeba v hnutí Stačilo! nebo v hnutí ANO si nakonec spočítali, že asi chtějí oslovit i posluchače a posluchačky Studia N nebo Deníku N. A tak tam prostě vyslali svoje zástupce. Taky nemuseli, samozřejmě.

Filipe, ty mluvíš o té konfrontační stránce věci, o tom, že se tě to tolik nedotýká, že se do toho dokážeš odosobnit. Ale co sympatie? Když tam přijde někdo, kdo ti je fakt sympatický, s kým souzníš i třeba politicky, názorově. Je stejně jednoduchý se od toho oprostit a vést ten rozhovor objektivně?

Mně přijde, že jo. Nechci, aby to znělo zvláštně, ale možná ve chvíli, kdy přijde politik, u kterého člověk ví, že se drží v nějakých demokratických mantinelech, takže by si vlastně nezasloužil zas tolik kritiky, tak mám někdy mám pocit, že… prostě k těm politikům, se kterýma bych třeba i mohl souznít vnitřně jako Filip, jsem naopak někdy přísnější. Jsem na ně možná ještě nepříjemnější, abych si i sám před sebou dokázal obhájit, že jsem udělal dobrou práci.

Jak to máš potom, když odejdeš z rozhovoru nebo skončí pracovní den? Dokážeš to ze sebe sundat, tu novinářskou roli?

Někdy to přetrvá. Někdy člověk přijde domů nebo za kamarádama, nebo odjede do nějaký jiný sociální skupiny a furt je trošku v tý roli. Ale od toho mám třeba kamarády, kteří mě vracejí zpátky na zem, což je podle mě hrozně důležitý.

Stalo se ti někdy, že jsi to v rozhovoru přerval? Že přišel nějakej politik a místo novinářskýho rozhovoru to byl souboj dvou eg? Kde je vůbec ta dělící čára mezi tvým egem a novinářem?

Hele, vždycky je to souboj eg.

Kde je teda ta dělící čára? Tobě občas vyčítají, že jsi aktivista. Tak kde je ta hranice?

To s tím aktivismem mi říkají jenom chlapci na Twitteru. Jinak to neslyším. Ale asi je tam pro mě vždycky zásadní veřejnej zájem. To je jediná věc, o kterou mi jde. Já prostě potřebuju znát odpověď na ty otázky, protože to potřebujou znát lidi, kteří nás sledujou, protože podle toho se rozhodujou. A všechno, co dělám, jde s touhle motivací. Jestli u toho začínám být trošku nepříjemnej nebo protivnej, nebo pichlavej, nebo používám různý komunikační techniky, který mě můžou vést k tomu cíli, to je otázka druhá. A já je využívám, protože vím, že to pomáhá a protože vím, že tímhle způsobem se doberu k odpovědi. To je můj úkol. Já tam nejsem kvůli ničemu jinému než proto, abych přišel s informací pro ty lidi a konfrontoval ty politiky s tím, co dělají.

A jestli v tom hraje roli ego? Určitě jo. Když je člověk společensky exponovanej a jde vidět, je samozřejmě terčem kritiky, hejtů a nálepek. A to musí nějak ustát. Je to v pořádku, člověk to musí strpět a samozřejmě to naráží na ego každýho člověka. Může to mrzet a tak dál. A s tím se člověk musí naučit pracovat. Proto jsem třeba často chodil na terapie. Měl jsem za sebou šest let terapií a všem to doporučuju, hlavně pánům v politice. Na terapii se učím s těma věcma fungovat a ustát je. A ustát ty věci někdy znamená, že se za sebe musíš postavit, že někdy musíš vysvětlit tu otázku, že jsi třeba někdy nepříjemnej a že máš taky nějaký hranice.

Což je mimochodem další velká věc, kterou já trochu vyčítám český mediální obci, že si necháváme trochu kálet na hlavu od některých politiků. Já prostě nesnesu, když vidím, a týká se to hlavně novinářek a zvlášť mladých novinářek, že si na ně někteří, zvlášť starší politici – muži, fakt dovolujou. Že je posílají do psychiatrické léčebny, že jim občas potykají, že se k nim nechovají s respektem. A v ten moment se podle mě má buď bránit ta samotná novinářka, protože ona je taky člověk a zaslouží si stejnej respekt jako kdokoliv jinej, anebo se mají těch novinářek zastat mužští kolegové. Mají říct: Ne, pane předsedo, takhle s náma komunikovat nebudete. Tečka. A jedeme dál, teď odpovídáte na otázky. Tohle má být náš přístup. Ne že se shrbíme a necháme si kálet na hlavu. To neexistuje. Takže nevím, jestli je to otázka ega. Asi jo, částečně. Ale myslím si, že se nám může hrozně vymstít, když tohle ty politiky necháme dělat.

Proč se to děje? Proč to ti politici dělají?

Protože jim to funguje. Je to přesně o tý míře a o tý hranici. Kam je pustíme jako společnost, nebo potom ten vzorek tý společnosti ve formě novinářů. Je strašně důležitý si uvědomit, že když politik útočí na novináře nebo novinářku, útočí na společnost. Skrz nás to říkají společnosti. Takhle se chovají k nám všem, protože my jsme tady od toho, abychom hájili veřejnej zájem, abychom se doptávali a kontrolovali je. To znamená, pokud já dostanu nějakou odpověď a je nabubřelá nebo nějaká, tak to je přesně ta nálada, kterou on posílá do společnosti. A je tady spousta lidí, která to pochopila, která se pak těch novinářů zastává a říká: Takhle ne, takhle fakt ne. Já myslím, že tohle hodně pomáhá.

Tenhle tvůj postoj, ten odpor… kde se v tobě vzal? Kdy se to v tobě začalo formovat? Není to i tím, že jsi se musel nějak obrnit už v raným věku, aby ses v tom světě vůbec udržel?

Asi jo. Přemýšlím nad tím.

Ty jsi asi v dětství nebo dospívání věděl, že možná budeš muset vůči společnosti vést nějaký boj sám za sebe a že si budeš muset vydobýt své místo na světě.

Stejně jako všichni ostatní…

Ale pro tebe je to možná těžší, ne? (Filip je gay, pozn. ed.)

Tím, že já jsem nikdy nebyl v jiný kůži, tak nevím. Teď můžeme porovnávat jen svoje vlastní zkušenosti. Já si třeba myslím, že velmi těžký to mají ženy. Z toho, co poslouchám od svých kolegyň, kamarádek nebo i političek ve veřejným prostoru, si myslím, že v mnoha ohledech to mají mnohem těžší než já. Byť já si zase myslím, že to mám těžší než muži, kteří nahlas nedeklarovali, že jsou odlišné sexuální orientace nebo identity. Jasně, v tomhle smyslu dostávám větší hejt.

Zároveň ale cítím, že třeba mladý ženy novinářky dostávají ještě mnohonásobně větší hejt než já. Takže já se vlastně nechci pasovat do role člověka, kterej má nějakej extrémně těžkej život, protože si myslím, že v týhle společnosti je řada skupin, která to mají nesmírně těžký, mnohem těžší než já. Třeba trans lidi, to je fakt politickej cíl par excellence. Myslím, že velmi těžký to mají senioři a seniorky, kteří jsou často na okraji zájmu. Myslím, že těžký to mají lidi v regionech mnohem víc než lidi v Praze, v Brně, v Plzni, v Ostravě. Záleží na úhlu pohledu samozřejmě.

Ale ano, prošel jsem si nějakým formativním věkem, kdy jsem si uvědomoval, že ta společnost úplně nebude ok s tím, kdo já jsem, a že se s tím budu muset nějak vypořádat. Že buď to bude věc, kterou v sobě skryju, anebo to bude věc, která ve mně bude otevřená a autentická, ale samozřejmě s tím, že si vyžeru všechny důsledky. A rozhodl jsem se pro tu druhou možnost, protože si myslím, že je mnohem zdravější a otevřenější. A já jsem se sebou v souladu, hlavně.

Tak to popisuješ vlastně tak, že víš, že se za sebe musíš postavit.

Ano. A možná jsem v teenage věku prošel zkušenostmi, které mě naučily se za sebe umět postavit, byť tě třeba nikdo nerespektuje jako lidskou existenci. Ale žijeme ve společnosti, která ti zároveň dává možnost vyrůst i profesně, i občansky… i lidsky, i s jinou nebo odlišnou situací než jiní lidi. Jenom se musíš možná někdy víc snažit, nebo se musíš naučit mít trochu hroší kůži a postavit se sám za sebe a nenechat se tím úplně zlomit, i kvůli lidem, kteří jsou v generacích třeba pod tebou. Což je pro mě třeba velká motivace, protože já prostě nechci, aby tohle někdo zažíval dál. Myslím, že to je neférový a že se to dít nemá. A pokud můžu přispět k tomu, že se to dít nebude, to, že budu openly gay, že budu otevřenej v tom, kdo jsem, a autentickej, tak má smysl to, co dělám.

Úprk do manosféry

Váhal jsi někdy nad tím, jestli to téma nenechat jenom pro sebe a pro svoje blízké, pro svoje kamarády, pro svoji rodinu, a nebo jestli s ním jít veřejně ven, což jsi nakonec udělal? Přemýšlel jsi o tom? A proč ses vlastně rozhodl jít s tím ven? Když se zeptám úplně lapidárně: co je komu do toho?

No jasně. Druhá věc je, proč heteráci jdou ven s tím, že jsou heteráci.

Choděj?

(na Petru) Když si vezmeš svého kluka venku na ulici za ruku, tak tím už deklaruješ, že jsi heterosexuální. A asi to neřešíš, vůbec. Já jsem s tím nešel ven nějak aktivně. Mně přijde, že to vlastně zas tak netematizuju. Já tuhle otázku spíš dostávám v rozhovorech, že se mě na to lidi ptají a já odpovídám logicky, protože jsem v tom otevřený. Ale že bych já s tím tématem chodil nějak aktivně, to si nemyslím. Ano, napsal jsem knížku, která se toho tématu týká, ale jinak je identita prostě ohromná část nebo ohromnej balík věcí, který člověka dělaj' člověkem. Teda pardon, chtěl jsem to říct jinak – sexualita v té identitě je fakt prťavá věc v celým tom balíku věcí, který tvořej identitu. Takhle jsem to chtěl říct.

Já jsem zároveň taky muž. Já jsem zároveň taky syn. A já jsem zároveň taky novinář. A mám rád kočky. Jsem chovatel. Kamarád. Mám rád své kamarády, mám Vespu, mám rád hudbu, chodím na koncerty, jezdím do zahraničí, mám rád plavání, bla bla bla, prostě tisíce a tisíce věcí, který mě dělaj jako člověka člověkem. Nosím nějaký oblečení, taky zase něco. Takže pokud vytáhneme tuhle věc, tak je důležitý se na ni dívat jenom jako na část toho, kdo já jsem. Protože je pro mě úplně stejně podstatná jako pro vás vaše heterosexualita. Prostě jste, kdo jste. Jste autenticky tím, kdo jste a kým jste. A teď já to nemyslím na vás. Já vůbec nevím, kdo… tím já vás nenálepkuju, že jste heterosexuální nebo gay, bi, whatever. Mně je to zrovna úplně jedno. Já spíš myslím obecně, že to člověk vlastně neřeší. Já to řeším ve chvíli, kdy narazím na nějakou překážku jenom kvůli tomu, kým jsem se narodil. Anebo kdy někdo přijde a zaútočí na mě.

Narážíš na ně pořád?

Jasně. A asi budu celej život.

Proč dnešní společnost naráží na tyhle překážky? A co je potřeba udělat pro to, aby na ně nenarážela? Je to politický téma?

Jasně. Queer lidi, když se podíváme na historii, tak queer lidi vždycky byli ostrakizovaní, stigmatizovaní, kriminalizovaní, zabíjení a tak dál.  A tak se podívej, jak se chováme k ženám. Vždyť je nebereme jako rovnocenný. Vždyť se podívej na politickou debatu a společenskou debatu. Já jenom chci říct, že myslím, že ten společenskej návyk chovat se k těmhle lidem jako k cizím, jako k něčemu cizímu, tady prostě pořád je. Byla tady ohromná obava z LGBT a dalších lidí. Nechávali jsme queer lidi umírat během pandemie AIDS. Ten, kdo se staral o gay muže během AIDS pandemie, byly jenom lesby, který to pochopily…

Ale říkáš, že to…

... a princezna Diana, která byla první, myslím, která podala ruku nakaženýmu člověku s HIV. To stigma, který se týká queer lidí, a všechny nálepky, který oni dostávají, je tady v té historii tak strašně moc, že čtyřicet let demokracie a svobody v naší zemi nezpůsobilo vůbec nic. Zatímco my jsme tady byli v hlubokým socialismu, tak na Západě existovala emancipační hnutí, ať už feministický, tak queer hnutí, v Americe Stonewall a tak dál. My to tady vůbec nemáme, takže my se vylízáváme teprve z něčeho, co tady způsobilo ohromný škody, ohromnou katastrofu v životech queer lidí, a oni si to nesou s sebou.

Já mám takovou otázku. Myslíš si, že ta lidská psyché funguje tak, že když je někdo odlišnej, tak si do něj vlastně promítáme kousek sebe a tím pádem, když tam vidíme sebe – nějaký náš konflikt – tak ten druhý člověk je nositel toho odrazu? Víš, co tím myslím?

Vím nebo tuším. A myslím si, že to tak je. Proto toho využívají ti politici. A tím podle mě odpovídám i na tu první otázku, že ano, je to politické téma. Vlastně, já jsem politické téma. Politici to moc dobře vědí, a proto tohle téma v těch kulturních válkách otevírají, protože vědí, že je tady kus společnosti, která má strach z cizích věcí, která má strach z nějakého progresu a z nějaký ztráty jistot. A teď se tady najednou objevila – oni tady byli vždycky, ale teď se o nich mluví, protože žijeme ve svobodě – nějaká skupina lidí, která žije jinak než já, která tvoří úplně jiné formy vztahů a svazků, která chce jiné věci, která se ozývá, která je moc hlasitá, která se jinak obléká, která má vlastní kulturu. To je přece hrozně ohrožující, protože oni nám říkají, že žít se dá i jinak. A ono se taky třeba někdy může stát, že žiješ v nějakým svazku čtyřicet, padesát let a zjistíš po těch čtyřiceti letech, že jsi nespokojenej. A najednou se tady objeví lidi, kteří jsou svobodomyslní, mají různý vztahy a v různých formách. A to je děsivý. To je pro tebe děsivý, protože ty si najednou musíš uvědomit: Aha, žil já jsem vlastně nesvobodně celou tu dobu, žil jsem vlastně nešťastně celou tu dobu. A to je jenom jeden ze střípků třeba té frustrace, která se tvoří. A politici to velmi dobře vědí, a proto prostě útočí na queer lidi.

Nedokážeš najít pochopení i pro tu druhou stranu? Protože já si přece dokážu představit, že když i ty skupiny, o kterých jsi mluvil, si budují svoje místo na slunci a teď přijde nějaká nová skupina, která je úplně jinak definovaná, tak to v nich může aktivovat strach z toho, že to území jim sebere. A já si myslím, že tohle je asi odvěký boj.

No takhle, ty lidi tady jsou třeba mnohem dýl než takový křesťanství. Takže ono to zase není nová skupina lidí. To jsou prostě lidi, kteří tady byli stejně jako jiný lidi. Ale jinak, tohle je obtížná otázka, protože já nejsem psycholog národa. Takže si myslím, že tady nejsem od toho, abych hladil po hlavě homofoba nebo rasistu a tak dál. A vlastně pokud je ten člověk dospělej, pokud má nějaké zázemí pro to, aby v téhle společnosti mohl vyrůst, tak já tady nejsem od toho, abych ho zachraňoval od jeho frustrace a od jeho strachu. Možná to zní moc příkře, ale neubližovat ostatním je pravidlo, který se učí v mateřské školce. Není to pravidlo, který já mám učit dospělýho člověka.

Každý je zodpovědný za to, jak se chová. To si tady možná taky málo říkáme. My všichni jsme zodpovědní za to, jak vypadá politika. My všichni jsme zodpovědní za to, jak se žije v těch městech, jestli jsou tam všude auta nebo se nám dobře dýchá. My všichni jsme zodpovědní za to, kdo nám vládne, jak se cítíme a jestli na sebe řveme v obchodě, protože jsme frustrovaní. Jak říká Andrej Babiš: sorry jako. Já fakt nesnáším šikanátory a pokud měli stejnou šanci, a to dám do závorky, nebo aspoň nějakou slušnou šanci na to, aby se stali dospělými, zdravými lidmi, kteří můžou navazovat vztahy, kteří mají kapacitu, že mají nějaké zaměstnání a tak dál, můžou si prostě vydělat, tak by si taky měli uvědomit, že jsou zodpovědní za svůj život a za to, jak se chovají. Pokud chceš, informace si najdeš. A pokud jsi dospělej a chováš se jako kretén, tak jsi kretén.

Já jsem tu svoji otázku myslela na tu politiku, jestli vlastně to podhoubí, který tady je, nedává těm politikům do ruky velikou zbraň. Jestli zkrátka ten počátek toho politického boje proti queer lidem nevyrostl ze společnosti, nevyrostl z historie.

Tady je otázka, jestli byla první slepice, nebo vejce. Tvoří tuhle náladu politici tím, co říkají? Anebo si volíme tyhle politiky, protože jsme nespokojení a oni to teda potom parafrázují?

To jo, ale podívej se zpátky na svoje mládí nebo dětství. Přece to bylo ještě mnohem míň otevřený než je teď, ne?  

Hele, já si myslím, že společnost je otevřenější hlavně díky internetu. Zároveň se ale kvůli internetu, použiju jiný slovo, radikalizuje a lidi jsou čím dál víc atomizovaní. Lidi mají čím dál větší problém navazovat reálný vztahy.

Ukazuje se to u generace Z?

Ukazuje. Mladí muži a ženy z generace Z se strašně odlišují hodnotově. Ženy jsou čím dál liberálnější, muži jsou čím dál konzervativnější, hledají manosféru a tak dál. To se ukazuje v sociologických výzkumech. Čím dál víc si nerozumějí. Lidi mají třeba čím dál později první sexuální zážitky, často až po třicítce a tak dál. Nejsou schopni navazovat vztahy. Tohle všechno přináší frustraci.

Takže ta situace, já totiž nechci říkat „lepší“, ona je jiná. Je jiná kvůli technologickým změnám, nebo díky nim, to je otázka, jaký úhel pohledu si vybereme. Je jiná v tom, že se mění společenské normy, co očekáváme a tak dál. Jaká je třeba společenská debata, jak jsme navyklí mluvit. Humor se mění a hranice humoru se mění, abychom někomu neubližovali a tak dál. To, čemu se říká „wokeismus“ takzvaně. A pak přichází ta druhá strana a říká: „To je právě woke a my chceme svobodu slova.“ A tahle debata se nějak vede a myslím, že je v něčem ozdravná, byť je hodně vyhrocená.

A zároveň jsme podle mě v posledních letech svědky obratu. Takže já si myslím, že z mého pohledu se ta situace od mého mládí, od toho devadesátého třetího roku až třeba do let 2015, 2016, než přišly všechny ty velký krize, uprchlická krize, energetická krize, klimatická krize, všechno to, do čeho se narodila generace Z, společensky zlepšovala. Queer lidem začalo být líp, líp, líp. V roce 2006 registrované partnerství a tak dál. Začala se trochu uvolňovat atmosféra. Queer lidi byli víc vidět v médiích a přestali být tak moc stereotypizovaní, ono se to děje pořád, ale přece jen míň, exotizovaní třeba v různých kulturních referencích, ve filmech, seriálech, v knížkách a tak dál. Začalo se o tom víc mluvit.

A teď přichází podle mě velký globální konzervativní obrat, kde vidíme nějakou cestu k fašismu, kde vidíme zase zpátky nálepkování, kde vidíme v Rusku strašně moc fyzických útoků vůči queer lidem, i v České republice docela raketovej nárůst. Vidíme na sociálních sítích, jak se ty lidi strašně perou verbálně, jak jsou na sebe fakt sprostí, zlí, nechutní. Do toho tady existujou algoritmy sociálních sítí, který nás vedou k určitý frustraci, nenávisti...

Polarizaci možná taky…

… ano. Do toho tady máš trolí farmy, ruský a tak dál. A ta debata se prostě stáčí do úplný šílenosti a do úplnýho bahna. Zároveň vidíš nárůst těch fašistických stran po celé Evropě nebo těch nacionalistických, národně řekněme. A tohle z mého pohledu, když to budu hodnotit, není cesta k lepšímu. Tohle je podle mě cesta do pekel, kterou už jsme si tady zažili ve třicátých letech.

Queer lidi o sobě říkají, že jsou queer. Jestli tohleto není úplně jednoduchá otázka, která vede k tomu, že tím pojmenováním se vlastně vyčleňují z té většinové společnosti, ale ve které jsou a jsou její součástí?

Protože se potřebovali emancipovat, protože byli tak strašně zahnaní v historii do kouta. Byli v koncentračních táborech během holocaustu. Museli se nějakým způsobem organizovat a museli říct: „My jsme tady taky a my máme právo na život a my máme právo na svobodnej život a tak dál. Pojďte nás respektovat.“ Oni se museli pojmenovat, aby ukázali, že tady jsou.

Já si myslím, že tohle, o čem mluvíme, je cesta k nějakýmu ideálu, kterej já bych si přál. Já bych si přál, aby tohle vůbec nebylo téma. Jenže pořád, vemte si, žijeme v heteronormativní společnosti. Když za tebou přijdu, tak moje první automatická otázka, pokud se budu chtít dozvědět něco o tvým životě, bude: „Máš už přítelkyni?“ Nezeptám se: „Máš partnera nebo partnerku?“ nebo „Máš někoho?“ My jsme naučení rovnou předpokládat, že ten člověk je heterosexuál. A v téhleté debatě ti lidi se musí ukázat a říct: „A my jsme tady taky a my taky tvoříme vztahy a my taky žijeme normální životy.“ A tomu se třeba dost přizpůsobuje i jazyk. On je hrozně důležitej, protože tím jazykem přece pojmenováváme skutečnost, ve který žijeme. A tím, že je vyčleňujeme, tak nepojmenováváme realitu, jaká je. A ta realita je fakt barevná. Lidi žijou v různých vztazích, lidi jsou různý, mají různý zkušenosti, ale my jsme se tím vývojem v historii zakonzervovali v nějakým úplně úzkým vidění světa, kterej takovej ale není.

Aby zmizel Putin

Ty jsi popisoval nějaký tlak ze společnosti, který jde směrem ke queer lidem. Ty se netajíš ani tím, že jsi zažíval nějakou formu úzkostí. Vznikalo to právě z té tíhy toho uvědomění si, že ten svět není snadný? 

Těžko říct. Asi taky. Já myslím, že jakýkoliv obecný trable psychického nebo duševního rázu, který člověk řeší, asi nepramení jenom z jedný věci. Je to vždycky kombinace. Já nevím, zase mám jenom zkušenost svoji v mý vlastní kůži, zbytek jenom z toho, co povídají ostatní lidi. Ale i u mě to byla kombinace nějakých problémů, který jsem řešil aktuálně, nějakých vztahových věcí, nějakých věcí, který vyplývaly z výchovy, z toho, v jakým prostředí jsem vyrůstal, z nějakého sociálního zázemí, který člověk má v určitý moment svýho života, z přepracování třeba v mým případě. A pak samozřejmě taky z toho, že jsem neustále potkával nějakou šikanu nebo později nějakej hate na sítích.

Já myslím, že kombinace tohohle všeho plus těch dalších nároků, který má život sám o sobě na všechny z nás, způsobila to, že ten můj mozek už řekl: „Ty jo, to je moc, to fakt ne.“

O šikaně jsi mluvil otevřeně i v jiných rozhovorech. Co bys řekl lidem, kteří třeba něco takovýho zažívají? Já vím, že se často říká: běžte to někomu říct a nebuďte s tím sami. Ale ono je to možná v tu chvíli dost těžký, ne?

Je, ale je to velmi efektivní cesta. Pojďme si zase pojmenovat věci tak, jak jsou. Ono je hrozně jednoduchý spadnout do nějakýho bludnýho kruhu úzkostí nebo depresí a je hrozně náročný se z něj vymanit. Člověk musí do nějakého nekomfortu. Je to těžký a já vím, že je hrozně těžký tohle slyšet pro lidi s úzkostma a depresema. Ono se to jednoduše říká. Ale mně se to jednoduše neříká, jen na úvod, protože fakt vím, jak je to těžký. A zároveň taky vím, že to byly terapie, který mně pomohly, a že jsou to antidepresiva, který mně pomohly, a že jsou to věci, kterých jsem si na sobě začal vážit, který mně pomohly, a že jsou to sociální vazby. To, že jde člověk ven s kamarádama, že tvoří ty sociální vazby, že se má o koho opřít a tak dál. A v mým případě i práce, u který jsem našel smysl, mně taky dává hodně.

A tyhle věci nepřijdou samy. Člověk fakt musí udělat i v tý úplně příšerný chvíli, kdy cítí ty panický ataky nebo depresivní stavy nebo úzkostný stavy, taky aspoň kousek nějaký energie najít a věnovat ho do dlouhodobých věcí, kterýma právě jsou terapie, kterýma někdy je i medikace, která taky mimochodem není sranda. To samozřejmě přináší svoje nežádoucí účinky. Taky to trvá několik týdnů, než to naběhne. V tý době se člověk cítí ještě hůř, mimochodem. Takže ale zaplať pánbůh za medicínu. Já jsem strašně vděčnej vědcům a vědkyním, že v tomhle poli dělají ohromný změny, podle mě pozitivním směrem.

Takže vlastně možná tím lékem na tu fašizující se společnost, o který jsme mluvili, je návrat zpátky ke kontaktům, k fyzickému kontaktu s lidmi?

Jasně, jednoznačně. Fakt.

Filipe, ty jsi říkal, že máš za sebou šest let terapií, ale že tě i nějakým způsobem formovaly kočky, že tě něco naučily, možná víc než lidi. To jsi řekl. Takže, kdo vlastně teď po těch šesti letech terapií a dvou kočkách jsi? Co tě naučily, co ti to dalo a kým jsi kromě toho, že jsi…

… po letech terapie kočkami…

… synem, kamarádem, plavcem.

Co mě naučily kočky? Teď to myslím smrtelně vážně. Kočky mě naučily respektu k jiným živým bytostem. Kočky mě naučily být autonomní. Říkat si, co chci, dělat si, co chci. Být svobodný a nechat být svobodný druhý lidi. A mít respekt. To mě nenaučili lidi, to mě naučily kočky, protože jsem poznal, že aha, takhle fungují a to je vlastně zdravý, co ony dělaj. To je fakt zdravý vlastně. A taky mě naučily být haptický.

A ještě jedna závěrečná otázka. Kdybys měl tu moc, co bys ve společnosti změnil? Jednu věc.

To je příliš mnoho moci na jednu věc. A zodpovědnosti.

Dobře, tak tři věci…

Aby zmizel Putin z téhle planety. To by byla tak třetí. První je, aby vůbec nebyly nevyléčitelné nemoci. Anebo aby se nám líp dařilo to nějak zachytávat a pomoci těm lidem, abysme v tomhletom byli… no, já bych je prostě nechal zmizet, ty nemoci. To je první věc. A třetí je ten Putin.

Toho bys teda taky nechal zmizet?

Toho bych taky nechal zmizet okamžitě, instantně. A ta druhá? Asi, a to bych teda přál i sobě a všem lidem, abysme si víc dokázali víc uvědomit, co je hezkýho na tom životě. Já myslím, že někdy jsme v takovým, ono to zní trochu ezo, jo, ale furt se za něčím honíme. Tady práce, tady doma, přesně, děti, vydělávat peníze, další měsíc, to, to, to.

A ono to fakt utíká. Já mám fakt pocit, že jestli tímhle tempem, mně je dvaatřicet, a jestli tímhle tempem pojedu dál, tak jako brzo umřu. Já jsem si prostě po třicítce začal uvědomovat, že život fakt hrozně rychle letí a že je hrozně jednoduchý si ho nechat utéct mezi prsty. Čím dál víc si vážím těch momentů, kdy fakt člověk žije.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.