Jak si vypěstovat vkus. 1. díl seriálu od Dereka Guye: Historie oděvů
19.5. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Vkus. Čtyři písmena, jedno slovo, které zásadně ovlivňuje, jak vypadáme a jak působíme na ostatní. Silná zbraň v žebříčku úspěšnosti. Každý by ho rád měl, ale zdaleka ne všichni znají jeho pravidla. Když chybí, vyvolává to nečekaně silné reakce...
Jak se ale pozná, že máte vkus? Jaká jsou jeho pravidla a kdo je definoval? Dá se vkus naučit? A jak?
Článek, který pro vás dnes máme, není instantním návodem, ale vybroušeným diamantem. Jeho autorem je slavný módní novinář a autor blogu Die, Workwear! Derek Guy. Není to rychlé čtení, ale odmění vás tím, že pochopíte princip vkusu i jeho zásady. A když se jimi budete řídit, budete i vy patřit mezi ty, o kterých jejich okolí obdivně říká, že mají vkus.
Začtěte se s námi do prvního ze tří dílů!
Jak si vytvořit dobrý vkus - díl první
V postindustriální společnosti, ve které jsou možnosti volby téměř neomezené, vkus řídí téměř vše!
Vkus ovlivňuje, jak nakupujeme, jaké sledujeme umění, jak se oblékáme, nebo jak zařizujeme své domovy. V 19. století byla pravidla vkusu součástí vzdělávání, mít vkus bylo známkou vzdělanosti a kultivovanosti. Tato pravidla už dávno nejsou relevantní, takže otázka vkusu se rozebírá dál. Debaty o vkusu probíhají všude – na sociálních sítích, v MHD, v kavárnách i v buticích. Všude tam, kde lidé tiše hodnotí ostatní. Jenomže navzdory velkému zájmu o vkus se málokdo ptá na základní dvě otázky: Co je to dobrý vkus? A jak se mu naučit?
Rozhodl jsem se proto vytvořit několikadílnou sérii článků o tom, jak si dobrý vkus vytvořit.
První část bude teoretická, druhá pak praktická. Tato série rozhodně nepřinese odpovědi na všechny otázky, ale snad poskytne lepší základy pro nalezení pravého smyslu pánské módy a tím je náš vkus odívání.
STRUČNÁ HISTORIE TEORIE ODĚVŮ
V prvé řadě je potřeba vědět, že vkus není neutrální ani objektivní, ale je naopak ovlivněný sociální identitou a kontextem. Abychom tento význam pochopili, musíme se vrátit na přelom 19. a 20. století, kdy byly Spojené státy poháněny pozitivní energií průmyslového kapitalismu a řítily se do nové moderní éry.
Těsně před tímto obdobím byl barchetový lounge oblek, který bychom dnes nazvali byznys oblekem, uniformou makléřů, obchodníků a úředníků. Avšak, na přelomu století se tyto jednobarevné tmavé obleky z česané příze nošené s bílou lněnou košilí a černou hedvábnou kravatou staly jádrem kapitalistické estetiky. Nosili je byznysmeni, politici a staly se symbolem pokroku. Stejně tak se ženy střední třídy, zaplaveny novým kapitálem, chtěly oblékat podobně sofistikovaně jako jejich evropské protějšky. A ženy z venkova zase chtěly okusit módu města.
V tomto pochodu k modernitě se spousta Američanů, především žen, rozhodla pomáhat běžným lidem s oblékáním. Často to byli autoři, učitelé a maloobchodníci, kteří napsali tisíce knih, brožur a časopisových článků o umění jak vypadat dobře. Vedli přednášky na vysokých školách, moderovali rozhlasové pořady, nebo sdíleli své rady při setkání oděvních klubů.
Publikovaly se i návody pro pány, jak lépe nakupovat obleky, košile a jak se o ně starat, aby vydržely celý život. Odborníci měli jasno: klíčem k eleganci jsou znalosti, nikoli peníze.
První dáma Eleanor Rooseveltová tento postoj shrnula ve své knize It’s Up to the Women (Je to na ženách), vydané na vrcholu hospodářské krize:
Avšak nemyslete si, že cena určuje, zda se žena obléká či neobléká dobře. Vkusné šaty za deset dolarů mohou být stejně krásné, jako ty, které stály desetinásobek. Znám ženy, které při nákupu pečlivě vybírají levné oblečení a vypadají pak často lépe oblečené než ty, které zbytečně utrácí za nevkusné šaty.
Mary Brooks Pickenová byla jedním z prvních a bezesporu nejuznávanějších odborníků ve svém oboru. Jakožto zakládající ředitelka oddělení oblečení a módy Metropolitního muzea umění, kde se dnes každoročně pořádá akce Met Gala, napsala téměř stovku knih o vědeckém náhledu na styl. Ve své knize The Secrets of Distinctive Dress (Tajemství osobitých šatů) z roku 1918 radí ženám, jak se oblékat podle typu postavy, jak rozpoznat krásné linie a jak vybírat vhodné látky pro různé příležitosti a aktivity. „Aby byl umělec úspěšný nebo mohl umění obdivovat, musí znát pravidla umění,” píše v úvodu knihy, „a stejně tak, pokud se chce žena správně oblékat a mít z toho radost, musí znát principy módy.”
V té samé době se Harriet a Vetta Goldsteinovy snažily udělat krásu dostupnou pro všechny. Zastávaly názor, že krása je pro každého – a každý může být dobře oblečen, pokud zná pár základních pravidel.
Podle sester Goldsteinových jsou tyto principy přítomny ve všech formách krásy. Můžete je najít v květinových aranžmá, bytovém zařízení, textilním designu, mistrovských uměleckých dílech a architektuře.
Využívání těchto principů sestry Goldsteinovy doporučovaly při výběru klobouků. Pokud se žena tvářila zamračeně a koutky úst se jí stáčely dolů, doporučily jí takový klobouk, který tento výraz neutralizoval, nebo vyvážil. Stejný princip lze dle Goldsteinových použít i na oblečení: „Vzor límcové podsádky by měl navádět k obličeji, aby tak vynikl nositel šatů.”
Téměř o sto let později na tuto myšlenku navázal Alan Flusser v knize Dressing the Man (Oblékání muže). Podle něj by pánské outfity měly vždy vést oko pozorovatele k nositelově obličeji, jeho nejvýraznější části těla tak, aby byla vnímána především osoba, nikoliv její oblek. To je částečně důvod, proč nejsou divnozelené oxfordky, dvoubarevné boty nebo fialové mokasíny z aligátoří kůže vhodné ke klasickému pánskému obleku, třebaže jsou populární na blozích o obuvi a Instagramu. Takové boty odvádí pozornost oka dolů.
Historička Linda Przybyszewská psala o tomto racionálním přístupu ke stylu ve svém New York Times bestselleru The Lost Art of Dress (Ztracené umění oblékání) v roce 2014. Na základě historky Mary Brooks Pickenová poradila jedné lékařce, jak se lépe oblékat, a tím jí pomohla s kariérním růstem. Przybyszewská nazvala autority na oblékání z počátků 20. století "módními doktory".
Úryvek z její knihy:
Tvrdili, že stejné principy [umění] by měly být používány v oděvnictví. Jejich cílem bylo vytvoření, jak říkali, "uměleckého odpočinku". Momentu, kdy náročné oko pozorovatele pojme design jako celek a shledá jej uspokojujícím ve své barvě, liniích i formě. [...]Místo toho, aby doporučovali trendy, které se rychle mění, učili módní doktoři pravidla dobrého designu.
Ačkoli po sociálních revolucích v 60. letech tento přístup upadal, zůstal ve specializovaných kruzích až do konce 20. století. John Molloy ve svém bestselleru Dress for Success (Oblékání k úspěchu) z roku 1975 zpopularizoval styl "power dressing". Jako "outfitový technik", jak se sám nazýval, dělal konzultanta pro řadu firem: General Motors, United States Steel nebo Merrill Lynch – své teorie zakládal na pseudovědě, sociálních experimentech a průzkumech.
Jeho kniha Dress for Success je mechanickým průvodcem stylu. Dle slov Molloyových, by se muži měli naučit oblečení používat jako "nástroj a zbraň", aby něčeho dosáhli. „Když říkáme, že muž vypadá v oblečení dobře, ve skutečnosti říkáme, že vypadá autoritativně, mocně, bohatě, zodpovědně, spolehlivě, přátelsky, mužně nebo jakákoli jiná obecně uznávaná vlastnost vás napadne.” Kniha popisuje jak toho dosáhnout a vzbuzovat respekt a budovat vztahy pomocí detailů jako jsou monogramy, boty, plnicí pera, vázanky, ponožky, deštníky a šály.
Zarytí fanoušci klasického pánského stylu budou jistě obeznámeni s autorem Alanem Flusserem, jehož kniha Dressing the Man (Oblékání muže) z roku 2002 vyšla těsně před renesancí klasického pánského stylu ve střední třídě. Flusser měl tou dobou za sebou pestrou kariéru. Oblékal mnoho Hollywoodských hvězd: Gordona Gekka ve Wall Street, Patricka Batemana v Americkém Psychu nebo podplukovníka Franka Slada ve Vůni ženy. Jeho knihy Making the Man (Tvoření muže, 1981) a Clothes and the Man (Oblečení a muž, 1985) se drží této "analytické" tradice. Flusser povzbuzoval muže, aby se drželi "Mášenkovských" proporcí a nikdy nešli do extrému! Klopy mají končit v polovině mezi límcem a ramenním švem, saka v polovině mezi límcem a podlahou. Takto bude střih obleku nezávislý na trendech a udrží si svou nadčasovost.
ZÁSADY VKUSU
Analytický přístup je ve stylu tak běžný, že působí téměř přirozeně. Na stránkách o pánské módě, například na StyleForum, vypadá téměř každá diskuze jako dialektika, kde se uživatelé dohadují jako athénští filozofové nebo tibetští mniši o tom, zda modrá ladí k černé, nebo zda ramenní šev je na "správném místě". Pokud nicméně nahlédnete pod povrch, zjistíte, že kořeny tohoto přístupu sahají až do osvícenství.
Immanuel Kant zní ve spojení s pánským oblečením jako neobvyklá postava. O oblečení se moc nezajímal a na módu měl spíše negativní názor. Z jeho tří kritických děl je nejznámější první z nich, Kritika čistého rozumu. V Kritice soudnosti, někdy nazývané "třetí kritikou", protože vyšla jako poslední, se zabývá estetikou. Zní to jako zvláštní téma pro německého idealistu, který psal primárně o epistemologii a etice. Kantovi současníci Schelling a Hegel ji však považovali za jedno z jeho nejdůležitějších děl (Schelling jednou poradil studentům, aby tři kritiky četli v opačném pořadí). Jako klíčové dílo moderní estetiky ovlivnila Kritika soudnosti náš náhled na všechno – od obrazů po vzor jehlových proužků.
„V konzervativním evropském humanitarismu byla móda považována za protiklad dobrého vkusu,” píše Jukka Gronow v The Sociology of Taste (Sociologie vkusu). „Člověk, který slepě následoval módní výstřelky byl člověk bez stylu, a naopak muž stylu, nebo-li gentleman, používal svou vlastní soudnost. Immanuel Kant tuto představu sdílel s mnoha svými současníky.”
Podle Kanta se předmět musí líbit bez jakéhokoliv zájmu. Krása by neměla být ovlivněna informacemi, nebo postranními úmysly. Divák by také neměl po objektu krásy nic chtít, nebo si na něj klást podmínky. Například nemusíte vědět nic o růžích, abyste ocenili jejich krásu (a naopak byste neměli považovat něco za krásné, jenom protože je to intelektuálně zajímavé). Stejně tak by nemělo záležet na tom, jestli jsou růže trendy nebo zda jejich vlastnictví pozvedá sociální status. Krásu růže byste měli ocenit čistě jejím zahlédnutím při letní vycházce. A toto ocenění je vnitřní a emocionální – čisté nezaujaté potěšení. A i když ono ocenění vychází z vás (což znamená, že je subjektivní), předpokládáte, že i ostatní budou souhlasit, že ta růže je krásná, což subjektivnímu pocitu dává všeobecnou platnost...
Móda, nebo chcete-li styl, je fundamentálně o příbězích. Samo slovo "text" pochází z latinského slova textus ("vázání") a slovesa texere ("vázat"). Příběhy a oblékání jsou tedy propojeny i etymologicky.
Jména všech dobrých autorů, kteří se věnují sociologickým tradicím, se do tohoto textu nevejdou. Georg Simmel, Terry Eagleton, Thorstein Veblen, Norbert Elias a další psali o komunitách vkusu, asociativní povaze oblékání a jak se zboží i společenské praktiky využívají jako symbol společenského postavení. David Marx, autor brilantně napsané knihy Ametora: How Japan Saved American Style (Ametora: Jak Japonsko zachránilo americký styl) vydal v září 2022 knihu o tom, jak honba za lepším sociálním postavením formuje naše nejhlubší touhy a tím pohání kulturní změny.
Pro naše účely se zaměřím pouze na jednoho autora: francouzského sociologa Pierra Bourdiera.
Bourdieu, tak jako mnoho akademiků své generace, se oblékal s jemnou sofistikovaností. Byl známý svými košilemi s otevřeným límečkem a rozepnutým knoflíkem, klasickými saky z česané příze a rustikálními blejzry s tvídovými vzory a vzory rybí kosti. Používal nepříliš tvrdé ramenní vycpávky, kabáty postrádaly přehnané zdobení, jako jsou schodovité klopy (cran necker), typické pro francouzské krejčovství. Avšak jeho akademická práce, nikoli jeho oblečení, mu umožnila se více zabírat nedostatky v pánské módě.
Bourdieuho zajímalo především šíření moci napříč společností, často nenápadnými způsoby mezi generacemi. Psal o tom, jak skupiny se stoupavou životní dráhou a vládnoucí třída slouží jako kulturní předvoj a vytváří jemné rozdíly v životním stylu a etiketě. I zdánlivě obyčejné aktivity, jako je stolování, jsou považovány za arénu konkurenčních bojů v sociální struktuře. „Složitá drahá jídla v malých porcích, komplikovaná hierarchie chutí, dokonce i schopnost argumentovat o chutích, kuchyních a metodách vaření,” umožňují zvětšování rozdílů.
Takto propracovaně diferencovaný systém se pak pro účastníky stane sociálním žebříčkem. Mít slabost pro francouzskou kuchyni a dobré víno značí, že jste součástí kulturní elity. Naopak stejná slabost pro vietnamskou kuchyni vám tento status neposkytne.
Pro Bourdieua je vkus o třídě. Projevením dobrého vkusu znamená přiblížit se k elitě, nebo se jí dokonce stát. „Kdokoli se prezentoval dobrým vkusem, byl gentleman (nebo gentlemanka). Dobrý vkus byl tak indikátorem lepší společnosti a hlavním kritériem, jak se do ní dostat.” vysvětluje Gronow.
Tuto dynamiku stále vidíme na blozích a fórech věnovaných pánskému oblékání. Když se podíváte na rysy pánského oblečení – které je tvořeno balkanizovanými komunitami orientovanými na estetické mikrosegmenty, jako jsou pracovní oděvy, streetwear a avantgarda – pánské obleky jsou jediné, ke kterým se pojí respekt.
Samozřejmě bychom se všichni měli snažit být tak ctnostní, jako popisoval kardinál John Henry Newman ve své eseji co to znamená být gentlemanem, ale debaty o respektu jsou málokdy tak hlubokomyslné. Místo toho se točí o tom, kterak se muž v obleku snaží ostatnímu plebsu ukázat, že je lepší než oni. V takových případech se oblečení a etiketa nestanou ničím lepším, než napodobováním estetiky a chování vládnoucí třídy.
JAK SI VYTVOŘIT DOBRÝ VKUS
Sílící demokratizace a průmyslová masová výroba, stejně jako evoluce konzumní společnosti, to vše zničilo stará pravidla a rytmy módy. Kulturní vlivy se šíří všemi směry, místo od shora dolů. Obecně si myslím, že je to tak správně, že to náš svět esteticky obohatilo.
Paradoxem moderní společnosti je, že i když mají lidé volnost se prezentovat podle sebe, jsou téměř nuceni budovat svoji kulturní identitu řadou spotřebitelských rozhodnutí. Ať chceme nebo ne, dáváme najevo svou identitu našimi věcmi a praktikami. Množství způsobuje mnoha lidem úzkosti. „Mám správné oblečení do kanceláře?”, „Jak se v létě vhodně obléknu na svatbu na farmě?”, „Reflektuje moje oblečení, kdo skutečně jsem?” Tohle je z velké části důvod, proč se vkus stal jedním z nejdůležitějších témat moderní společnosti.
Jak si tedy může někdo vytvořit dobrý vkus? Dovolte mi představit vám několik možností:
Začněte s estetikou
S estetikou souvisí všechno. Před sto lety byl dobrý vkus – který by Bourdieu nazval legitimním vkusem – svázaný s vládnoucí třídou. To dnes již neplatí. To znamená, že pravidla týkající se barev, siluet, proporcí a podobně se vážou k estetice, kterou se snažíte vytvořit.
Napsal jsem několik článků o tom, jak přemýšlet o siluetách a barvě. Ale kdykoli mi čtenář napíše, jestli černá ladí s modrou, nebo zda nějaký konkrétní oděv správně sedí, říkám, že záleží v prvé řadě na estetice, a ne na nějakých univerzálních pravdách. To je důvod, proč muži preferující tradičně šité oblečení mají občas problémy s volnočasovým oblečením – snaží se aplikovat kulturní představy o oblecích a sportovních sakách na zcela odlišnou estetiku, jako je pracovní nebo sportovní oblečení. Hledejte pravidla v estetice a svou estetiku v kultuře.
Přemýšlejte o módě jako o jazyku
Na otázky ohledně vkusu se odpovídá mnohem lépe, budete-li o módě přemýšlet více jako o jazyku, než čistě jen o vzhledu. Lingvista z MIT Noam Chomsky se proslavil frází „bezbarvé zelené myšlenky spí zběsile (colorless green ideas sleep furiously)”. Gramaticky je tato věta správně, ale sémanticky nedává smysl. "Dobrá" věta je víc než dodržování gramatických pravidel; je třeba brát v potaz i celkový význam po spojení jednotlivých částí.
Prohledněte si instagramové účty firem Aime Leon Dore (inspirované New Yorkem 90. let), Savas (sofistikovaný rock 'n' roll), Canoe Club for Story Mfg (komunitní zahrady) a J. Press (americká Ivy League). Všechny tyto účty se spoléhají pouze na fotografie a videa – žádná slova. A přesto dokážou sdílet komplexní příběhy o identitě a kultuře. Přemýšlejte o svých outfitech jako o formě vizuální komunikace.
Rozvíjejte svou slovní zásobu
Věnujte pozornost filmům, televizním pořadům, knihám, hudbě a subkulturám v různých dobách (jak současných, tak historických). Ne protože principy dobrého umění mohou tvořit i dobré outfity, jak tvrdily sestry Goldsteinovy, ale protože móda je odrazem kultury.
Oblečením vyjadřujeme naši identitu, ať už reálnou nebo tu, které se snažíme dosáhnout. Sledováním kultury rozšíříte a zdokonalíte svou slovní zásobu. Pokud jako já milujete tradiční pánské oděvy, lépe pochopíte jejich estetiku studováním oblečení hollywoodských hvězd, evropských průmyslníků, amerických intelektuálů a zámožných rodin mezi 30. a 80. lety 20. století, jelikož právě oni tento styl vymezili (pochopitelně to neznamená, že musíte souhlasit s třídní diskriminací). Nemusíte se oblékat přesně jako Cary Grant ve filmu Na sever Severozápadní linkou, ale když budete zhruba vědět základy jeho stylu, pomůže vám to s jeho adaptací, aniž by se ztratilo to, co jej dělá tak okouzlujícím.
Přemýšlejte o celku
Tohle je složité téma a nelze shrnout do jedné rady. V základu jde o to, abyste zůstali věrni tomu, jak vaše oděvy interagují s vaším fyzickým vzhledem a životním stylem. Na jednu stranu je jednoduché se oblékat podle stereotypu – urostlý muž může vypadat v pracovním oblečení lépe než hubeňour. Na druhou stranu se lidé rádi oblékají proti očekávání: nerdi v kožené motorkářské bundě, rebelové v konzervativním tvídu, mladí oblečení jako staří, staří oblečení dle módy mladých, maskulinní lidé ve femininním oblečení, femininní lidé v maskulinním atd...
Když dojde na styl, uznejte sami, že nelze přesvědčivě zkopírovat něčí šatník, tak jako nejde zkopírovat, jak hovoří (a jsme zase u toho jazyka). Všímejte si toho, jak ostatní používají jazyk, abyste rozšířili své horizonty, ale dovolte si používat svůj vlastní jazyk tak, jak je to přirozené vám. Dobrý vkus by nakonec měl vypovídat něco o vás!
Věřte lidem a obchodům
Za ta léta jsem poznal lidi, kteří si vytvořili pozoruhodně vkusný šatník během krátké doby. Bezpochyby je to díky tomu, že se spolehli na jiné osoby s dobrým vkusem. Někteří se spoléhali na krejčí nebo prodejce. Jiní měli rady důvěrných přátel. Kdykoli se potřebuji zeptat na něco, co se týká hodinek, obrátím se na Grega Lellouche, Marka Cho nebo Davida Lanea. Když potřebuji znát názor na látku kvůli zakázce, zeptám se George Wanga. Nedávno jsem přemýšlel, jestli si mám pořídit kabát s ručně nebo strojově vyrobenými klopami. Jelikož jde o silně tradiční styl, obrátil jsem se na Bruce Boyera.
Za posledních čtyřicet či padesát let si móda prošla tím, co jsem nazval velkým dělením. Místo toho, aby lidé šli do J. Press nebo Brooks Brothers a tam nakoupili celé outfity, si kupují ponožky od prodejců ponožek, džíny od prodejců džín a volnočasové košile od prodejců volnočasových košil.
Myslím, že je to velká změna. Jít do obchodu s nějakou myšlenkou a rozvinout ji s obchodníkem (nebo krejčími), kteří vás mohou nasměrovat k lepším volbám, má svůj význam. Buďte opatrní, pokud si nechcete nechat radit. Dávejte pozor na "on demand" výrobce bot, kteří vám draze prodají jakékoli šílenosti, které byste si vymysleli na "houbičkovém tripu", nebo skupinové projekty designérů bez společné vize. Najděte si lidi, kteří vás nasměrují ke vkusnému konzistentnímu šatníku, obzvlášť pokud se teprve učíte využívat oblečení jako způsob komunikace.
Nakupujte a experimentujte
Nakonec vám nezbyde nic jiného než věci kupovat a zkoušet, abyste zjistili, jestli vám opravdu sednou. Naštěstí nikdy nebylo jednodušší věci poslat zpátky do oběhu, buď prodejem na platformách jako jsou eBay nebo Grailed (u nás např. Vinted) nebo přes prostředníky typu LuxeSwap a Marrkt (u nás funguje např. Remixshop). Nechte se vést vašimi zkušenostmi. Když si na sebe vezmete novou věc, přemýšlejte, co se vám na daném stylu líbí a co ne, abyste příště mohli vybrat lépe. Pro Put This On jsem napsal článek, jak si vytvořit šatník, který vám dovolí experimentovat. Přijměte to jako zábavný, celoživotní projekt.
Zakončil bych tento díl výňatkem z vynikající knihy o parfémech od Luca Turina a Taniy Sanchezové jednoduše nazvané Perfumes (Parfémy). V jedné z kapitol Sanchezová píše, že se v průběhu let potkala se spoustou parfémových fanatiků. Mnoho z nich poznala více a zjistila, že může načrtnout přibližnou trajektorii cesty rozvíjení vkusu ve vůních. Když jsem jejich knihu před lety četl, byl jsem šokovaný, jak přesně to odpovídalo mým zkušenostem s oblékáním. Možná se zde také najdete:
První stupeň: Matčina koupelna
Rané dobrodružné plýtvání mámina Shalimaru/No.5/Miss Dior/Tabu na tajňačku v koupelně... Víra v to, že Old Spice/Brut/English Leather jsou přirozené vůně čerstvě oholených otců.
Stupeň druhý: Ambice a naivita
Parfém jako dar od dospělého: sofitstikovaná věc, která představuje neznámý svět dospěláckých potěšení...
Stupeň třetí: Květiny a cukroví
Fáze, ve které věříme, že dámský parfém by měl vonět jako květiny nebo bonbóny a vše ostatní je nepochopitelná zvrácenost.
Stupeň čtvrtý: První láska
První setkání s dokonalostí. Údiv a úžas. Monogamie.
Stupeň pátý: Dekadence
Ideologie vkusu, buď těžkopádného, nebo sotva poznatelného. Věk kůže, pačule, tabáku, Jantaru, nebo alternativně, případně věk mdlé akvatické vůně se zahradními tóny. Obsese nedostupnými vůněmi.
Stupeň šestý: Osvícení
Absence ideologie. Nedůvěra v přehané, předražené a tajemné vůně. Spokojenost s věcmi samotnými
(fotografie Tony Sylvester, Apparel Arts, University of Minnesota, Color for Men, Dressing the Man, Men’s Club, David Marx, Chaos, Aime Leon Dore, Savas, Canoe Club, J. Press, Prada, a Yasuto Kamoshita)
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku